Článek
Když jste muzikant a žijete v Ostravě, máte výhodu, že všechny další muzikanty znáte osobně a jmenovitě.
Já jsem si nikdy netroufal na to, abych někde veřejně vystupoval. Nepokládal jsem se ani za dobrého hráče na kytaru, ani za dobrého zpěváka. Od malička mě bavily básničky, a tak jsem je zkoušel taky psát. Pak jsem je nosil kamarádům muzikantům, jestli by je někdo z nich mohl nebo nemohl zhudebnit.
Pár z nich opravdu vyšlo, staly se z nich písničky, které se hrají dodnes. A pak došlo k tomu dni, kdy mi jeden kamarád muzikant řekl, že bych neměl svoje texty nosit jiným, ale že bych je měl zkusit sám zhudebnit a zpívat. Namítal jsem, že jsem poměrně stydlivý, ale vysvětlil mi, že tím si prošli téměř skoro všichni.
Můj první koncert byl v malém klubu, kam se vešlo necelých dvacet lidí. Nevím, zda bych se za něj pochválil, ale zakrátko jsem začal dostávat nabídky na další koncerty. A když mi na koncert přišlo poprvé padesát lidí, cítil jsem se skoro jako král.
My samoautoři, kteří jsme si sami psali hudbu i texty, a ještě jsme to sami zpívali a sami se u toho doprovázeli na kytaru, jsme byli tenkrát na okraji zájmu. Tam, kde se natřásal Karel Gott, Helena Vondráčková, Jiří Korn, Kotvald s Hložkem nebo František Janeček se svými Kroky, jsme neměli naději se dostat. I tak jsme si vytvořili určité okruhy příznivců.
Mí příznivi za mnou chodili do všech těch klubů, ve kterých jsem hrál a zpíval. Někteří, a bylo jich čím dál tím víc, uměli už moje texty nazpaměť a zpívali se mnou a často i místo mne. Bylo to příjemné, ale pořád to nestačilo, abych se mohl hudbou živit, takže jsem pořád musel chodit do normální práce.
Až do toho dne, kdy jsem seděl v hospodě s jedním kamarádem muzikantem, který hrál podobný druh hudby jako já. Jen na rozdíl ode mne se už hudbou mohl v klidu živit a do práce nemusel. Pořád jsem do něj šťoural, jak to udělal, aby měl takovou výhodu. Až po několika pivech a panácích mi to prozradil:
„Já jsem se dal k StB,“ řekl mi, „jednou dvakrát za měsíc jdu, podám hlášení, co jsem kde viděl nebo slyšel, kdo co říkal protistátního, oni si to zapíšou, já si odnesu nějakouo tu stovku a mám razítko, že můžu vystupovat jako svobodný umělec.“ To mi vrtalo hlavou, a tak jsem ho poprosil, aby mě příště, až půjde podávat hlášení, vzal s sebou.
A tak se i stalo. Místnost, ve které jsme se s kamarádovými řídícími důstojníky setkali, mě úplně uchvátila. Cítil jsem, že se něco děje, co mi může změnit život. A proto hned poté, co můj kamarád dokončil své hlášení, jsem se přihlásil, že chci pokud možno okamžitě navázat stejný typ spolupráce. Byli překvapeni, ale nakonec souhlasili.
Poznal jsem hned, jaké to je takhle změnit život. Razítko na provozování činnosti svobodného umělce jsem získal prakticky okamžitě a mohl jsem hrát a koncertovat po celé republice. Měl jsem zároveň za úkol dávat pozor na to, na co publikum reaguje a jak. A taky navštěvovat koncerty jiných hudebníků a skupin a dávat pozor na to, jestli nehráli něco, co by se mohlo vyložit protistátně.
Příležitost jsem dostal brzy. V klubu na vysokoškolských kolejích v Ostravě vystupovala nějaká podivná skupina z Brna, která byla sestavena ze studentů tamní veterinární fakulty. Jejich hudba, pokud se to tak dá nazvat, se nedala poslouchat. Na jednu stranu mě překvapilo, že místo kytary používají lopatu nebo místo bicí soupravy dva barely, ale celkově jsem byl z jejich vystoupení spíš zhnusen. Udělal jsem si pár poznámek a další den šel podat hlášení.
Samozřejmě jsem si některé detaily vymyslel. Jako například, že tam hráli a zpívali písničky od emigranta Kryla. Nebo že některé jejich texty vyznívaly protisovětsky. To jsem si sice oboje vymyslel, ale v hlášení se to pěkně vyjímalo. Byl jsem pochválen, moje poznatky byly poslány na pobočku StB v Brně a podle toho, co jsem se doslechl, z toho členové té divné skupiny radost neměli.
Podobných hlášení jsem podával víc. Například v jedné písničce jsem měl poněkud přiblblý text o nástupu na vojnu a stříhání dohola. Text nebyl moc chytrý, ale někteří v něm viděli revoltu proti režimu. Ty, kteří mi za něj tleskali nejvíce, jsem pak na fotkách, které ze zákulisí někdo z mých řídících důstojníků pořídil, lehce označil a jejich další osud už byl v rukou kluků ze služebny.
Ale asi největší majstrštyk se mi povedl, když se v Ostravě objevil zcela nový písničkář. Zpíval nepříliš složité písničky o mezilidských vztazích, o nevěrné Jarmile, hladovém Bořovojovi a dalších. A v jednom textu zmiňoval příjmení Blažek, navíc v naprosto negativních souvislostech. Popularita tohoto nového písničkáře rostla, až jsem se bál, že mě sesadí z pozice nejoblíbenějšího ostravského písničkáře.
To mě pochopitelně štvalo, takže jsem to při další udávací schůzce nadhodil. Mí řídící důstojníci se zamysleli a přišli na to, že na krajském výboru strany je určitý soudruh Blažek, který by se mohl cítit uražen tím zmíněným textem.
Nevypadalo to moc nadějně, ale zmíněný soudruh se vyjádřil způsobem pro mě příznivým a dotyčný zpěvák se ze dne na den stěhoval z Ostravy do Hradce Králové. Moje další malá výhra.
Byl jsem velmi výkonným agentem a vysloužil jsem si tak výlet do Vídně. Dostal jsem přesný úkol sejít se s tamními československými emigranty, a hlavně s tím, o kom jsem už psal. S Krylem. A z tohoto Kryla vytáhnout co nejvíc.
Netušil jsem, že se dá takovýto úkol ošvindlovat. Že mnozí z těch, kteří se v kapitalistické cizině potkali s emigranty, do svých hlášení uvedli, že se bavili leda tak o pivu, ženských a o fotbale. Naopak jsem to vzal zcela od podlahy.
Moji řídící důstojníci to málem nestačili zapisovat. Některé pasáže jsem jim musel opakovat i pětkrát. Přeříkal jsem jim celý svůj rozhovor s Krylem slovo od slova. A přidal jsem k tomu ještě několik postřehů, ze kterých se dal sestavit celý Krylův psychologický profil.
Na konci roku 1989 jsem měl štěstí. Můj svazek byl jeden z prvních, které byly skartovány. Ukončil jsem svoji kariéru agenta a měl jsem za to, že už se nemá, co kde na mě vynořit.
Okolo roku 2000 se uskutečnila podivná výstava Malík urvi. Sestávala z portrétů lidí jako já, z nás, kteří jsme pro výhody z toho plynoucí chodili hlásit všechno, co se dalo. A můj portrét byl mezi nimi.
Dodnes se stane, že mi mou agentskou činnost někdo vmete do tváře. Naštěstí mám i po těch letech spoustu oddaných fanoušků, díky nimž mám na svých koncertech vyprodáno. A to, že mě nejvíc podporují mnozí z těch, jejichž jmény byla v mých hlášeních, mě na tom všem baví nejvíc.
