Článek
Bylo mi dvacet pět a psala jsem diplomovou práci o době normalizace. Profesorka mi doporučila navštívit archiv na pražském Žižkově. „Najdete tam spoustu zajímavých materiálů,“ říkala. Netušila jsem, že najdu mnohem víc.
Ten den začal obyčejně. Vyplnila jsem badatelský list, dostala přidělené místo. Archivářka mi přinesla složky, které jsem si vyžádala. Listovala jsem dokumenty, dělala si poznámky. A pak jsem to uviděla. Na dvacátém řádku seznamu agentů StB stálo jméno mého otce - Zdeněk Novák.
Nemohla jsem dýchat. Musela jsem si to přečíst znovu a znovu. Datum narození sedělo. Adresa taky. Byl to on. Můj táta, který mě učil, že lhát se nemá. Který vždycky říkal, jak byl komunistický režim špatný. A teď jsem zjistila, že byl jedním z nich.
S roztřesenýma rukama jsem požádala o jeho spis. Když mi ho přinesli, bylo mi na zvracení. Zprávy o sousedech, o kolezích v práci. Detailní záznamy o tom, kdo s kým mluví, kdo poslouchá zahraniční rozhlas. A pak přišel další šok - na dalším seznamu bylo jméno mé matky. Josefina Nová. Také spolupracovnice.
Seděla jsem v archivu do zavírací doby. Četla jsem každou stránku, každý řádek. Jak se z obyčejných lidí stali udavači. Jak moji rodiče, které jsem celý život obdivovala, donášeli na své přátele, sousedy, kolegy.
Domů jsem šla pěšky. Potřebovala jsem čas přemýšlet. Jak mám teď rodičům pohlédnout do očí? Co jim mám říct? Mám se vůbec ptát? Celou noc jsem nespala. Prohlížela jsem si staré fotky, hledala v nich nějaké znamení, něco, co by mi napovědělo, že moji rodiče žijí dvojí život.
Další den jsem nešla do školy. Nemohla jsem se soustředit. V hlavě se mi honily vzpomínky. Táta, jak mi vypráví o tom, jak byl režim zlý. Máma, jak odsuzuje ty, co spolupracovali. A celou tu dobu věděli. Věděli, že jsou součástí systému, který ničil životy.
Týden jsem to v sobě dusila. Pak jsem to nevydržela. Při nedělním obědě jsem položila na stůl kopie dokumentů z archivu. „Co mi k tomu řeknete?“
Ticho. Dlouhé, těžké ticho. Pak táta vstal od stolu. Máma se rozplakala. „To bylo jinak,“ začal táta. „Ty nevíš, jaká byla doba. Museli jsme chránit rodinu.“
Následovala dlouhá zpověď. O tom, jak je vydírali. Jak jim vyhrožovali, že přijdu o možnost studovat. Že přijdeme o byt. Že nás vystěhují někam na venkov. „Dělali jsme to pro tebe,“ říkala máma mezi vzlyky.
Ale já jsem nemohla přijmout jejich vysvětlení. Četla jsem ty zprávy. Viděla jsem, jak detailní byly. Jak ochotně popisovali každou maličkost. To nebyla práce někoho, kdo je k tomu nucen. To byla práce horlivých spolupracovníků.
Dnes, půl roku po tom objevu, se s rodiči stále bavím. Ale něco se změnilo. Ta důvěra, ta čistota našeho vztahu… je pryč. Pokaždé, když je vidím s mými dětmi, přemýšlím, co jim jednou řeknu. Jak jim vysvětlím, že jejich prarodiče byli součástí systému, který ničil životy.
Diplomovou práci jsem nakonec napsala. Ale ne o normalizaci obecně. Napsala jsem ji o tom, jak režim dokázal změnit obyčejné lidi v udavače. Jak strach a touha po výhodách dokázaly zlomit morální páteř celé generace.
Tento příběh píšu jako svědectví. O tom, že pravda někdy bolí víc než lež. O tom, že i ti nejbližší lidé mohou mít temná tajemství. A hlavně o tom, že minulost nás vždycky dostihne, ať se snažíme sebevíc ji schovat.
A mým rodičům? Těm vzkazuji - odpustit možná dokážu, ale zapomenout nikdy. Protože některé věci jsou prostě neodpustitelné, i když je dělali „pro naše dobro“.
Zdroje: Autorský text
