Článek
Všechno začalo před měsícem. V pátek odpoledne mi šéf oznámil, že v neděli jedu na třídenní služební cestu do Brna. Žádné můžete? nebo hodilo by se vám to?. Prostě rozkaz. Jenže já měla naplánovanou oslavu narozenin dcery, pozvané hosty, všechno zařízené. Když jsem mu vysvětlila, že nemůžu, začal běsnit. Prý jsem nezodpovědná, že firma je přednější než nějaká dětská oslava.
Že ostatní jezdí na služební cesty bez řečí. Ale já mám právo na svůj soukromý život, ne? Navíc to nebyla žádná důležitá schůzka, jen rutinní kontrola pobočky. Od té doby je každý den v práci utrpení. Šéf mi dává ty nejhorší úkoly, všechno kritizuje, na poradách mě ignoruje. Když něco udělám dobře, ani nezmíní. Když udělám sebemenší chybu, svolá kvůli tomu celé oddělení.
Minulý týden mi sebral dva největší klienty a dal je nové kolegyni. Prý potřebuje čerstvý vítr. Přitom s těmi klienty pracuju tři roky, znám jejich požadavky, mám s nimi skvělé vztahy. Ale to je mu jedno. Hlavně že mi může uškodit. Nejhorší jsou ty poznámky před ostatními. Někteří lidé si myslí, že práce počká. Kdo nechce cestovat, neměl by dělat tuhle práci. Všichni vědí, na koho míří, ale nikdo se neozve. Bojí se, že by byli další na ráně. Kolegyně mi radí, ať si najdu novou práci. Ale proč bych měla odcházet já? Dělám svou práci dobře, mám skvělé výsledky, klienti jsou spokojení. Jen jsem jednou řekla ne a teď za to platím.
Zkusila jsem zajít za personální ředitelkou. Vyslechla mě, pokývala hlavou a řekla, že to prošetří. Od té doby se nic nestalo. Vlastně ne, je to ještě horší. Šéf zřejmě zjistil, že jsem si stěžovala, a teď mi to dává extra sežrat. Včera mi oznámil, že ruší moji dovolenou v srpnu. Prý mě budou potřebovat v práci. Tu dovolenou mám schválenou půl roku, mám zaplacený zájezd s dětmi. Ale to ho nezajímá. Je to jeho pomsta za to, že jsem se mu jednou postavila.
Právník říká, že bez důkazů nemám šanci. Že psychické šikanování je těžko prokazatelné. Že bych musela mít svědky, písemné důkazy. Ale kdo by se odvážil svědčit proti šéfovi? Proto píšu tento článek. Protože vím, že nejsem sama, kdo zažívá podobnou šikanu. Že jsou tisíce lidí, kterým šéf znepříjemňuje život jen proto, že se odvážili říct ne.
Je to začarovaný kruh. Nemůžu odejít, protože bych tím dala šéfovi za pravdu. Nemůžu zůstat, protože každý den je horší než ten předchozí. A nemůžu s tím nic dělat, protože systém chrání ty nahoře. A tak chodím do práce s knedlíkem v krku, počítám dny do víkendu a doufám, že šéfa povýší nebo přeloží jinam. Protože jinak mi nezbyde nic jiného než odejít. A to by znamenalo, že vyhrál. Takže pokud máte podobnou zkušenost, nejste v tom sami. A pamatujte - máte právo říct ne. I když vás za to potom čeká peklo.
Zdroje: autorský text
