Článek
Začalo to jako každý jiný den. Přišla jsem z práce, vyzvedla poštu ze schránky, hodila ji na stolek v předsíni a šla se převléknout. Pak jsem si udělala kafe, sedla si ke stolu a začala probírat došlou poštu. Reklamy do koše, časopis na poličku, a pak ta nenápadná bílá obálka s logem dodavatele elektřiny.
„Hmm, vyúčtování,“ pomyslela jsem si. „Snad to nebude moc hrozné.“
Poslední dva roky jsem platila zálohy 2 500 korun měsíčně. Bydlím sama v dvoupokojovém bytě, topím plynem, elektřinu používám jen na běžné věci – lednice, pračka, televize, počítač, světla. Občas žehlím, občas peču. Nic extra. Vždycky mi na konci roku přišel nedoplatek kolem dvou tisíc, nic, co by mě položilo.
Otevřela jsem obálku, vytáhla složený list papíru a rozložila ho. A v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Že se mi zatmělo před očima. Že se mi podlomila kolena, i když jsem seděla.
Nedoplatek: 42 424 Kč. Čtyřicet dva tisíc čtyři sta dvacet čtyři korun. Částka, která se rovnala mému dvouměsíčnímu platu. Částka, kterou jsem neměla na účtu. Částka, která nedávala absolutně žádný smysl.
„To musí být chyba,“ řekla jsem nahlas, i když v bytě nikdo nebyl. „To přece není možné.“ Začala jsem horečně pročítat detaily vyúčtování. Spotřeba, cena za jednotku, stálé poplatky, daně… Všechno vypadalo nějak vyšší, než jsem byla zvyklá, ale nic, co by vysvětlovalo takhle astronomickou částku. A pak jsem to uviděla. Řádek, který změnil všechno: „Navýšení ceny dle článku 3.8 smlouvy: 300%“.
Tři sta procent. Můj dodavatel elektřiny zvýšil cenu o tři sta procent a já jsem si toho nevšimla. Nepřečetla jsem si to drobné písmo ve smlouvě. Nepřečetla jsem si e-mail, který mi možná poslali – nebo možná ne, kdo ví. Nepřečetla jsem si oznámení, které možná bylo na jejich webových stránkách – nebo možná ne, kdo ví.
Sedla jsem si na gauč, kolena se mi třásla, v hlavě mi běžely výpočty. Čtyřicet dva tisíc. To jsou dva měsíční platy. To jsou peníze, které jsem šetřila na novou kuchyň. To jsou peníze, které nemám jen tak k dispozici.
První myšlenka – zavolat jim a vynadat jim. Druhá myšlenka – rozplakat se. Třetí myšlenka – podívat se na smlouvu, jestli tam opravdu je ten článek 3.8.
Našla jsem smlouvu v šanonu s dokumenty. A ano, byl tam. Článek 3.8, napsaný drobným písmem, který říkal, že dodavatel může upravit cenu v případě „mimořádných okolností na trhu s energiemi“. Bez nutnosti individuálního oznámení. Bez nutnosti mého souhlasu. Stačilo to zveřejnit na jejich webových stránkách.
Cítila jsem se podvedená. Okradená. Bezmocná. Jak můžou jen tak ztrojnásobit cenu? Jak můžou chtít, abych zaplatila čtyřicet dva tisíc, které nemám? Jak můžou takhle zacházet se svými zákazníky?
Vzala jsem telefon a vytočila jejich zákaznickou linku. Po dvaceti minutách čekání a poslouchání otravné melodie jsem se konečně dovolala živému člověku.
„Dobrý den, volám ohledně vyúčtování elektřiny. Přišel mi nedoplatek přes čtyřicet tisíc a myslím, že je to chyba.“
„Vaše jméno a číslo zákazníka, prosím?“ Nadiktovala jsem údaje a čekala, zatímco operátorka ťukala do klávesnice.
„Ano, vidím to tady. Nedoplatek 42 424 korun. To je správně.“
„Jak to může být správně? Vždyť je to šestnáctkrát víc než loni!“
„Bohužel, ceny energií výrazně vzrostly. Bylo to oznámeno na našich webových stránkách, jak je uvedeno ve smlouvě.“
„Ale to přece není normální! Nemůžete jen tak ztrojnásobit cenu bez varování!“
„Varování bylo na našich webových stránkách, jak je uvedeno ve smlouvě.“
Točili jsme se v kruhu. Já křičela, ona opakovala stále dokola to samé. Nakonec jsem se zeptala na jediné, co mě v tu chvíli zajímalo:
„Můžu to zaplatit ve splátkách?“
Chvíle ticha. Pak: „Ano, můžeme dohodnout splátkový kalendář. Maximálně na šest měsíců.“
Šest měsíců. To znamená sedm tisíc měsíčně navíc k běžným zálohám, které mi mimochodem také zvýšili. Dohromady skoro deset tisíc měsíčně jen za elektřinu. Třetina mého platu.
Když jsem položila telefon, rozplakala jsem se. Z bezmoci. Ze vzteku. Ze strachu, jak to zvládnu. Jak zaplatím nájem, jídlo, pojištění, telefon… a ještě deset tisíc za elektřinu.
Ten večer jsem nemohla spát. Hlavou mi běžely výpočty, možnosti, řešení. Půjčka? Ne, to by byl začátek konce. Požádat rodiče? Jsou v důchodu, sami nemají nazbyt. Kamarádky? Které z nich by měly čtyřicet tisíc jen tak k dispozici?
Nakonec jsem udělala to jediné, co jsem mohla. Druhý den jsem zrušila dovolenou, na kterou jsem se těšila celý rok. Zrušila jsem kurz angličtiny. Odhlásila jsem se z jógy. Přestala jsem si kupovat kávu cestou do práce. Začala jsem nosit obědy z domova místo kantýny. Vypnula jsem předplatné Netflixu a Spotify. Každá koruna byla najednou důležitá.
A také jsem okamžitě změnila dodavatele elektřiny. Našla jsem si takového, který má fixní ceny na dva roky a jasně napsané podmínky. Přečetla jsem si smlouvu třikrát, než jsem ji podepsala. A nastavila jsem si upozornění na všechny e-maily od nich, aby mi už nic neuniklo.
Ten nedoplatek 42 424 korun nakonec zaplatím. Nějak to zvládnu, i když to bude znamenat utahování opasků na mnoho měsíců. Ale poučení, které jsem z toho získala, je k nezaplacení: Čtěte smlouvy. Všechny. I to drobné písmo. I ty nudné části. I ty odstavce, které vypadají nevinně. Protože někdy v nich může být schovaná časovaná bomba, která vám jednoho dne přistane ve schránce v podobě faktury, při které se vám podlomí kolena.
A hlavně – nikdy neberte nic jako samozřejmost. Ani cenu elektřiny. Ani to, že vás dodavatel bude informovat o důležitých změnách. Ani to, že svět funguje fér a logicky. Protože někdy nefunguje. A pak je dobré být připravený.
