Článek
Jenže realita mě dohnala způsobem, jaký bych si nikdy nepředstavila. Můj přítel byl ten typ muže, kterého by každá žena chtěla. Inteligentní, vtipný, pozorný. Byl galantní, choval se ke mně jako k princezně. Květiny jen tak, nečekané dárky, sladké řeči, jak jsem ta jediná. Že nikdy nikoho nemiloval tak jako mě. A já mu věřila. Možná až moc.
Seznámili jsme se přes společné přátele a od začátku mezi námi byla neuvěřitelná chemie. Všechno šlo hladce. Žádné pochyby, žádné varovné signály. Nebo jsem si jich možná nevšimla.
Začalo to nenápadně. Měl hodně práce, často telefonoval. Mobil měl vždycky při ruce, což mi nepřišlo divné – jeho práce si to žádala. Ale pak jsem si všimla, že když mu někdo píše, telefon vždycky otočí displejem dolů. Že někdy, když mu zavolal neznámý kontakt, nebral to, jen řekl: „To nic, jen nějaký pracovní hovor.“ A pak zmizel v jiné místnosti.
Byla jsem naivní. Myslela jsem si, že je prostě zaneprázdněný. Že jeho pracovní život je hektický. Že mu můžu věřit. A pak jsem ten druhý telefon našla.
Bylo to v sobotu. U něj doma. Vařila jsem večeři, on šel do sprchy. Hledala jsem nabíječku, protože můj mobil byl skoro vybitý, a otevřela jsem zásuvku v nočním stolku. A tam ležel. Malý, černý telefon, starší model, který jsem u něj nikdy neviděla.
V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Proč by měl druhý telefon? Měl svůj chytrý mobil, na kterém dělal všechno. Proč by potřeboval další? Něco mi říkalo, že ho nemám brát do ruky. Že to, co zjistím, mi může zlomit srdce. Ale zároveň jsem věděla, že už nemůžu couvnout.
Vzala jsem ho. Byl zapnutý, ale tichý. Žádná oznámení na obrazovce. Zkusila jsem stisknout tlačítko odemknutí – a na mé překvapení nebyl nijak zabezpečený. To, co jsem viděla, mě srazilo na kolena.
Poslední zprávy byly z dnešního rána. A nebyly ode mě. Byly od jiné ženy.
„Dobré ráno, miláčku. Už se nemůžu dočkat, až se dnes uvidíme.“
„Děkuju za včerejšek, bylo to nádherné. Jsem tak ráda, že jsme spolu.“
Cítila jsem, jak mi v uších hučí krev. Prsty se mi třásly, když jsem projížděla další zprávy. Bylo jich desítky. Dlouhé měsíce zpátky. Přesně v době, kdy už jsme spolu byli. Nebyla jsem jediná.
Byly tam fotky. Polonahé selfie. Zprávy plné vášně. Plány na společné víkendy. A to nejhorší – milostná vyznání. Ta samá slova, která říkal mně, psal i jí.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, telefon v ruce, srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že mě každou chvíli pohltí. Pak jsem slyšela, jak se otevřely dveře koupelny.
Rychle jsem telefon vrátila zpět do zásuvky a zavřela ji. Stála jsem tam uprostřed ložnice, dýchala mělce a snažila se uklidnit svůj roztřesený hlas.
Vešel do pokoje, usmál se. „Co děláš?“ zeptal se bezstarostně. Jak mohl vypadat tak klidně? Jak mohl být v koupelně, zpívat si ve sprše, když já právě zjistila, že celé naše vztah je lež?
Nedokázala jsem nic říct. Jen jsem se na něj podívala a v hlavě mi vířilo tisíc věcí. Mám mu to říct hned? Udělat scénu? Rozbrečet se? Nebo si nechat čas a připravit odplatu?
Zatím jsem mlčela. Předstírala, že se nic neděje. Bylo to těžké. Každé jeho slovo mi znělo falešně. Každý jeho dotek byl najednou odporný. Ale věděla jsem, že chci vědět víc.
Další den, když šel do práce, jsem se vrátila k jeho telefonu. Chtěla jsem zjistit, kolik jich je. Kolika ženám říká „miluji tě“. Odpověď mě šokovala. Byly tři.
Tři různé ženy. Každá jiná. Jedné psal, že s ní chce mít budoucnost. Druhé, že by ji chtěl někam vzít na dovolenou. A třetí? Té dokonce posílal fotky, kde je se mnou – ale napsal k nim: „Tahle je jen na oko. Víš, jak to je.“
V ten moment jsem to nevydržela. Sepsala jsem všechny screenshoty, poslala je na jeho hlavní telefon. A pak jsem odešla. Už jsem nečekala na jeho reakci. Už mě nezajímaly jeho výmluvy, jeho lži, jeho pokusy to zamluvit.
Později mi samozřejmě volal. Psát mi začal okamžitě. Nejdřív výmluvy – že to bylo nedorozumění, že to bylo něco, co už skončilo. Pak prosby – že se změní, že to byla chyba, že mě miluje. A nakonec vztek. Klasické „jak si to mohla udělat, proč jsi mi to musela takhle zničit“.
Ale já už se k tomu nevrátila. Protože v ten moment jsem pochopila jednu věc. Že když někdo podvádí, není to o tobě. Je to o něm.
Nešlo o to, že bych já byla špatná partnerka. Nebo že bych mu nedávala dost lásky. Nešlo o to, že bych dělala něco špatně. On byl ten problém. On byl ten, kdo se potřeboval cítit důležitě. Kdo potřeboval hrát hru.
A já? Já už v té hře nehodlám figurovat.
