Hlavní obsah
Rodina a děti

Tchyně uhodila mou dceru. Moje reakce způsobila rozvrat celé rodiny

Foto: Freepik

Nikdy jsem nepředpokládala, že budu psát o tom nejhorším okamžiku našeho rodinného života. O chvíli, kdy jsem viděla, jak moje tchyně dává facku mé pětileté dceři. A o tom, co následovalo poté.

Článek

Bylo to na nedělním obědě u tchyně. Pravidelné rodinné setkání, které jsme absolvovali každý měsíc. Moje dcera Adélka si hrála v obýváku, zatímco dospělí seděli u stolu. Najednou jsem uslyšela ránu a pláč. Vyběhla jsem z jídelny a uviděla Adélku s červenou tváří a tchyni stojící nad ní.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a běžela k dceři.

„Shodila mou vázu. Musí se naučit respektovat cizí majetek,“ odpověděla tchyně chladně.

Nemohla jsem uvěřit svým uším. Dala mému dítěti facku kvůli váze? Vzala jsem plačící Adélku do náruče a cítila, jak se ve mně vaří krev.

„To nemyslíš vážně,“ řekla jsem. „Je jí pět let. Děti občas něco rozbijí.“

Tchyně se na mě podívala s tím svým povýšeným výrazem. „Za mých časů děti věděly, jak se chovat. Dnes je všichni rozmazlujete a pak se divíte, že z nich vyrostou nevychovaní spratci.“

V tu chvíli jsem udělala něco, čeho možná měla část mě litovat, ale nelitovala. Podívala jsem se na Adélku a řekla: „Víš co, zlato? Babi ti dala facku, protože jsi rozbila vázu. Teď jí to můžeš oplatit.“

Ticho, které následovalo, by se dalo krájet. Tchyně zbledla. Manžel, který právě vešel do místnosti, zůstal stát jako opařený. A Adélka? Ta se na mě zmateně podívala.

„Ale mami, říkala jsi, že se nemá nikomu ubližovat,“ řekla nakonec.

V tu chvíli jsem byla na svou dceru tak pyšná, že jsem málem plakala. Měla větší moudrost v pěti letech než její babička v sedmdesáti.

„Máš pravdu, miláčku,“ odpověděla jsem. „Nikdy bychom neměli ubližovat druhým. Ani když nám ublížili oni.“ Pak jsem se obrátila k tchyni: „Vidíte? Tohle je výchova. Ne facky, ale příklad.“

To, co následovalo, byl výbuch. Tchyně začala křičet, že jsem hrozná matka, že podkopávám její autoritu, že takhle z Adélky vyroste „rozmazlený fracek“. Manžel se snažil situaci uklidnit, ale bylo pozdě.

Vzala jsem Adélku a odešli jsme. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem udělala správnou věc. Neměla jsem tchyni konfrontovat jinak? Možná. Ale v tu chvíli jsem viděla jen svou plačící dceru a rudý otisk ruky na její tváři.

Doma jsme si s Adélkou promluvily. Vysvětlila jsem jí, že to, co udělala babička, bylo špatné. Že nikdo nemá právo ji uhodit, bez ohledu na to, co udělala. A že i když někdy něco rozbijeme nebo uděláme chybu, neznamená to, že si zasloužíme trest.

Večer přišel manžel. Byl rozpolcený - na jednu stranu chápal mou reakci, na druhou stranu to byla jeho matka. „Vždycky byla přísná,“ říkal. „I mě občas plácla, když jsem zlobil.“

„A bylo to správné?“ zeptala jsem se. Dlouho mlčel. Pak řekl: „Ne, nebylo. Ale je to moje matka.“ A v tom je ten problém, ne? Jak se postavit vlastním rodičům, když víme, že dělají něco špatného? Jak přerušit cyklus násilí, který se předává z generace na generaci?

Následující dny byly plné napětí. Tchyně volala, psala zprávy, stěžovala si ostatním členům rodiny. Podle ní jsem byla ta špatná - ta, která podkopává její autoritu, která vychovává dceru bez respektu ke starším.

Někteří příbuzní se postavili na její stranu. „Jedna facka ještě nikoho nezabila,“ říkali. „Za našich časů to bylo normální.“ Jako by čas ospravedlňoval násilí na dětech.

Jiní stáli při mně. Chápali, že chráním své dítě. Že se snažím přerušit cyklus, ve kterém se násilí předává jako rodinné dědictví.

Dnes, měsíc po incidentu, jsme s tchyní stále na kordy. Odmítá se omluvit - podle ní neudělala nic špatného. Já odmítám přivést Adélku do jejího domu, dokud nedostanu záruku, že se nic podobného nebude opakovat.

Manžel je chycený uprostřed. Miluje svou matku, ale také svou dceru. Snaží se být prostředníkem, ale některé propasti jsou příliš široké na překlenutí. Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny rodiče, kteří se potýkají s mezigeneračními konflikty ve výchově. Pro všechny, kdo se snaží chránit své děti před „tradičními“ metodami, které zahrnují fyzické tresty.

Protože někdy musíme udělat těžká rozhodnutí. Někdy musíme říct „ne“, i když to znamená konflikt s rodinou. Někdy musíme postavit blaho našich dětí nad rodinný mír.

A tchyni? Té vzkazuji - pokud čtete tento článek, vězte, že vás Adélka stále miluje. Ptá se po vás, chybíte jí. Ale dokud nepochopíte, že fyzické tresty nejsou výchova, nemůžeme se vrátit k našim nedělním obědům. Protože mou nejdůležitější povinností je chránit své dítě - i před jeho vlastní babičkou.

Protože láska neznamená facky. Láska znamená respekt, pochopení a bezpečí. A to je to, co chci pro svou dceru - svět, kde se konflikty řeší slovy, ne rukama. Svět, kde se chyby odpouštějí, ne trestají. Svět, kde se děti nemusí bát dospělých, kteří by je měli milovat a chránit.

A pokud to znamená, že budu tou „špatnou snachou“, tou, která „rozmazluje své dítě“, tak budiž. Protože až Adélka vyroste, nebude si pamatovat rozbitou vázu. Bude si pamatovat, že jsem stála při ní, když to potřebovala nejvíc. A to je dědictví, které jí chci zanechat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz