Článek
Najednou jsem zaslechla větu, která mě přiměla zpozornět: „No, ona mi zase říkala Kačko. Už ani neříkám, že jsem Klárka.“ Když domluvila, sedla jsem si k ní a zeptala se, co tím myslela. Povzdechla si způsobem, který u jedenáctiletého dítěte vždycky trochu zabolí, protože to není povzdech dítěte, ale spíš unavené dospělé osoby.
„Paní učitelka Vránová mi pořád říká Kačko. Od začátku školního roku. Je listopad a ona si pořád myslí, že jsem Kačka Svobodová z béčka.“ To mě překvapilo. Paní učitelka Vránová učí Klárku matematiku už třetím měsícem. Není to nějaká zástupcová učitelka, která by děti neznala. Je to její třídní.
„A říkala jsi jí, že nejsi Kačka?“ Klárka protočila oči. „Asi tisíckrát. Naposledy dneska, když mi dávala zpátky test a řekla, že Kačka má pěknou jedničku. Řekla jsem jí, že jsem Klárka, a ona jen kývla a za pět minut mi zase řekla Kačko.“
Musím říct, že mě to docela naštvalo. Sama učím na jiné škole v jiném městě, mám tři třídy a v každé třicet dětí. Taky si někdy spletu jména. Ale když mě někdo opraví, obvykle mi to v hlavě zůstane. A pokud ne, aspoň se za to omluvím.
Druhý den jsem měla cestu kolem školy, a tak jsem se rozhodla, že se za paní učitelkou zastavím. Nechtěla jsem dělat scény, jen jsem chtěla situaci v klidu vyřešit. Zaklepala jsem na dveře kabinetu a paní učitelka mě pozvala dál. Byla mladá, možná jen pár let po škole. Představila jsem se jako maminka Klárky Novotné.
„Ach, Kačenka! Moc šikovná holčička, skvělá v matematice,“ usmála se na mě paní učitelka. „Vidíte, a přesně o tomhle jsem chtěla mluvit,“ začala jsem opatrně. „Moje dcera se jmenuje Klárka, ne Kačka. A říká, že vám to už několikrát připomínala.“
Paní učitelka se zatvářila trochu překvapeně, pak se zasmála a mávla rukou. „Ach, to je pravda. Pořád si ji pletu s Kačkou z béčka. Ony jsou si podobné, obě mají blond vlasy. No, učitel je taky jen člověk, že?“ Ta odpověď mě trochu zarazila. „Samozřejmě, každý děláme chyby. Ale Klárku to docela trápí. Říká, že už vás ani neopravuje, protože je jí to hloupé.“
„To je přehnané,“ zasmála se paní učitelka. „Děti jsou dneska hrozně citlivé. Za nás by tohle nikdo neřešil. Já si jako dítě pamatuju, že mi učitelka říkala celý rok Záhorová, i když se jmenuju Záhořová. A přežila jsem to.“
Snažila jsem se zůstat v klidu, i když jsem cítila, jak ve mně roste podráždění. „Jistě, ale není to jen o tom, že si spletete jméno. Je to o tom, že když vás Klárka opraví, tak ji stejně neposloucháte. A to není o citlivosti, to je o základním respektu.“
Paní učitelka se na mě podívala, jako bych přeháněla. „Podívejte, mám šest tříd, v každé skoro třicet dětí. To je skoro dvě stě jmen. Učitel je taky jen člověk,“ zopakovala znovu, tentokrát s důrazem na každé slovo, jako by mluvila s někým, kdo má problémy s chápáním.
A v tu chvíli mi došla trpělivost. Ne že bych křičela nebo byla hrubá. Ale řekla jsem, co jsem si myslela. „Víte, já taky učím. Taky mám tři třídy, taky mám devadesát jmen k zapamatování. A taky si občas nějaké spletu. Ale když mě dítě opraví, poslechnu ho a příště se mu omluvím. Ono nejde o to, že si jméno pletete. Jde o to, že když vám moje dcera řekne, jak se jmenuje, tak ji ignorujete.“
Paní učitelka se zatvářila trochu dotčeně. „No, tak já se budu snažit,“ řekla tónem, který napovídal, že si stále myslí, že přeháním. Chtěla jsem ještě něco dodat, ale pak jsem si řekla, že nemá cenu se hádat. Poděkovala jsem jí za čas a odešla.
Když jsem to večer vyprávěla manželovi, kroutil hlavou. „Učitel je taky jen člověk, to je fakt výmluva,“ zasmál se. „To jako kdyby doktor řekl - sorry, že jsem vám amputoval špatnou nohu, doktor je taky jen člověk.“ Zasmála jsem se, ale zároveň mě to celé pořád trápilo. Kolikrát v životě se moje dcera setká s lidmi, kteří budou ignorovat, co říká? A kolikrát ji jako matka dokážu ochránit?
Na druhý den se Klárka vrátila ze školy a s úsměvem mi oznámila: „Představ si, že mi paní učitelka dneska celou hodinu říkala Klárko! A dokonce se mi na začátku hodiny přede všemi omluvila, že si mě pořád plete s Kačkou!“ Byla jsem ráda, ale zároveň jsem si uvědomila, že vlastně neměla být potřeba, abych do školy chodila. Stačilo by, kdyby paní učitelka poslouchala, co jí moje dcera říká. Protože pravda je, že učitel je fakt jen člověk. Ale dítě taky.
