Článek
Začalo to nenápadně. Přistěhovala jsem se do nového bytu před rokem. Pěkný byt, dobrý výhled, slušná lokalita. Konečně něco svého po letech pronájmů. Byla jsem nadšená. Zařizovala jsem, malovala, vrtala, stěhovala nábytek. Normální věci, které děláš, když se někam stěhuješ. A pak jednoho dne, bylo to asi po třech týdnech, někdo zazvonil.
Za dveřmi stál on. Soused z bytu pode mnou. Padesátník s prošedivělými vlasy a výrazem, který říkal, že není nadšený. „Dobrý den, jsem Novák z bytu pod vámi,“ představil se. „Chtěl jsem se zeptat, jestli byste mohla být po desáté večer trochu tišší. Slyším každý váš krok a nemůžu spát.“
Byla jsem v šoku. Vždyť jsem nedělala nic neobvyklého. Chodila jsem po bytě, koukala na televizi, občas si pustila hudbu (ne moc nahlas, fakt ne). Normální věci, které dělá každý. Ale slíbila jsem, že budu opatrnější. Koupila jsem si měkké papuče. Ztlumila televizi. Přestala cvičit po osmé večer.
Jenže to nestačilo. O týden později přišel znovu. Tentokrát už ne tak zdvořile. „Pořád vás slyším! Dupete jako slon! Nemůžete chodit normálně?“
Cože? Dupat? Já? Vážím 55 kilo i s postelí! Jak bych mohla dupat? Ale znovu jsem slíbila, že se pokusím být ještě tišší. Začala jsem se pohybovat po bytě jako ninja. Našlapovala jsem na špičky. Přestala jsem nosit boty úplně. Televizi jsem sledovala se sluchátky. Když jsem chtěla poslouchat hudbu, pouštěla jsem si ji do sluchátek.
A stejně to nestačilo. Začal bouchat do stropu, kdykoliv jsem se pohnula. Kdykoliv! Šla jsem na záchod ve tři ráno? Buch buch buch. Vstala jsem v sobotu v osm? Buch buch buch. Pustila jsem si pračku v sedm večer? Buch buch buch.
Začala jsem být paranoidní. Bála jsem se pohnout ve vlastním bytě. Chodila jsem po špičkách. Mluvila jsem potichu. Přestala jsem zvát kamarády. Přestala jsem poslouchat hudbu. Přestala jsem žít.
A pak jsem si jednoho dne řekla – dost! Copak si doma nemůžu dělat, co se mi zlíbí? Copak musím žít jako myška, abych vyhověla nějakému přecitlivělému dědkovi? Vždyť je to můj byt! Můj! Zaplatila jsem za něj hypotéku na třicet let, tak si v něm opravdu budu dělat, co chci!
Další den jsem si koupila nové reproduktory. Pořádné. A pustila jsem si svoji oblíbenou muziku. Ne moc nahlas, ale dost na to, abych ji slyšela v celém bytě. A víte co? Bylo to osvobozující. Tancovala jsem. Zpívala jsem. Smála jsem se. Poprvé po měsících jsem se ve svém bytě cítila jako doma.
Samozřejmě, netrvalo dlouho a ozvalo se bouchání. Ignorovala jsem ho. Bouchal dál. Ignorovala jsem ho dál. Pak zazvonil zvonek. Otevřela jsem.
„To si děláte srandu?“ zařval na mě. „Vždyť to duní celým barákem! Okamžitě to ztlumte, nebo zavolám policii!“
„Pane Nováku,“ řekla jsem klidně, „je šest hodin večer. Mám puštěnou hudbu na přiměřenou hlasitost. Nedělám nic proti domovnímu řádu ani proti zákonu. A teď, pokud dovolíte, bych se ráda vrátila ke svému večeru.“
Zavřela jsem dveře před jeho zrudlým obličejem. A víte co? Bylo to skvělé. Ten pocit, že jsem se konečně postavila sama za sebe. Že jsem si nenechala diktovat, jak mám žít ve svém vlastním bytě.
Jenže to nebyl konec. Druhý den ráno jsem našla pod dveřmi papír. Stížnost adresovaná správci domu. Prý dělám nesnesitelný hluk, ruším noční klid, pořádám večírky, dupám jako slon a ještě spoustu dalších nesmyslů.
Byla jsem naštvaná. Ale taky odhodlaná. Napsala jsem vlastní dopis správci. Popsala jsem, jak se soused chová. Jak bouchá do stropu. Jak mě terorizuje. Jak nemůžu normálně žít ve vlastním bytě. A taky jsem zmínila, že jsem ochotná nechat posoudit hlučnost nezávislou osobou, protože jsem si jistá, že nedělám nic neobvyklého.
Správce domu nás pozval na schůzku. Já a pan Novák, sedíme naproti sobě v malé kanceláři a každý si stojíme za svým. On tvrdí, že jsem nesnesitelně hlučná. Já tvrdím, že je nesnesitelně přecitlivělý. Správce poslouchá, pokyvuje hlavou a pak navrhne řešení – přijde technik, který změří hlučnost v mém bytě a v bytě pana Nováka.
Souhlasila jsem okamžitě. Pan Novák se trochu zdráhal, ale nakonec taky souhlasil. Technik přišel o týden později. Chodila jsem po bytě, pouštěla hudbu, televizi, pračku – všechno, co normálně dělám. On měřil. Pak šel dolů k panu Novákovi a měřil tam.
Výsledek? Všechno v normě. Dokonce hluboko pod zákonným limitem. Jediné, co bylo slyšet, byly kroky, a to jen velmi slabě. Rozhodně nic, co by rušilo noční klid nebo bránilo normálnímu životu.
Pan Novák byl naštvaný. Tvrdil, že měření je zmanipulované. Že technik neměřil správně. Že určitě pracuje pro mě. Správce domu mu trpělivě vysvětlil, že měření bylo provedeno podle všech předpisů a že výsledky jsou jednoznačné. Že prostě musí akceptovat, že v bytovém domě je běžné, že slyšíte sousedy.
Od té doby mám klid. Tedy, relativní klid. Pan Novák už nebouchá do stropu (aspoň ne tak často). Nezvoní u mých dveří. Nestěžuje si správci. Ale pokaždé, když se potkáme na chodbě, probodne mě pohledem, jako bych mu zabila psa.
A víte co? Je mi to jedno. Protože jsem se naučila důležitou lekci – svůj domov si musíte bránit. Ne agresivně, ne bezohledně, ale důsledně. Protože pokud si necháte diktovat, jak máte žít ve vlastním bytě, přestane to být váš domov. Stane se to vězením.
Takže ano, můj soused si neustále stěžoval, že jsem příliš hlučná. A já jsem se naučila, že si doma můžu dělat, co se mi zlíbí – v rozumných mezích, samozřejmě. Že nemusím našlapovat jako myška jen proto, že někdo jiný má nerealistické očekávání o tom, jak tichý by měl bytový dům být.
A vám, kteří jste v podobné situaci, bych chtěla říct – nenechte se zastrašit. Nenechte si vzít radost z vašeho domova. Buďte rozumní, ohleduplní, ale nenechte si diktovat, jak máte žít. Protože domov by měl být místem, kde se cítíte svobodně. Kde můžete být sami sebou. Kde si můžete oddechnout po dlouhém dni.
A jestli má někdo problém s tím, že v bytě chodíte, mluvíte nebo posloucháte hudbu v rozumné hlasitosti? Tak to je jeho problém, ne váš. Protože tohle je realita bytového domu – slyšíte sousedy. Občas. Trochu. A pokud s tím někdo nedokáže žít, možná by si měl pořídit dům na samotě u lesa. Nebo si koupit špunty do uší.
Já už se nebojím žít ve svém bytě. Nechodím po špičkách. Neposlouchám muziku jen se sluchátky. Zvu si kamarády (ne na divoké párty, ale na normální návštěvy). A je to skvělé. Je to osvobozující. Je to tak, jak to má být.
Takže si pamatujte – váš domov, vaše pravidla. V rozumných mezích, samozřejmě. Ale nenechte si vzít radost z bydlení jen proto, že někdo jiný má nerealistické představy o tom, jak tichý by měl bytový dům být. Protože život je příliš krátký na to, abyste ho prožili jako myška.
A panu Novákovi? Tomu bych chtěla vzkázat – pořiďte si špunty do uší. Nebo se odstěhujte na samotu. Protože já nikam nejdu. A budu si dál pouštět muziku, chodit po bytě a žít svůj život. Ne abych vás naštvala, ale protože je to můj domov. A v tom si opravdu budu dělat, co chci.
