Článek
Všechno se změnilo tím zatraceným telefonem. Petr ho nechal ležet na stole, když šel do sprchy. Normálně bych si ho ani nevšimla, ale pípla zpráva. Jen jsem po očku koukla a ztuhla jsem. „Miláčku, malý už spí, tak se těším, až přijdeš.“ Od nějaké Lindy.
Nejdřív jsem si říkala, že to musí být omyl. Nějaký vtip od kamarádů nebo co. Ale pak jsem se podívala do galerie. A tam byly fotky. Petr s nějakou ženou. A malým klukem, tak tříletým. Ten kluk… vypadal úplně jako Petr, když byl malý.
Seděla jsem tam jak opařená. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek najednou. Jak dlouho už to trvá? Kdo je ta žena? A to dítě… je fakt Petrovo? Proč? Jak mi to mohl udělat?
Když vyšel ze sprchy, hned poznal, že něco není v pořádku. „Co se děje?“ zeptal se. Beze slova jsem mu ukázala telefon. Zbledl jak stěna.
„Já… já ti to můžu vysvětlit,“ začal koktat. Ale co mi chtěl vysvětlovat? Že má pět let milenku? Že má druhé dítě? Že nám všem lhal?
Následující dny byly jako zlý sen. Petr se přiznal ke všemu. K Lindě, se kterou se seznámil na služební cestě. K synovi, kterému jsou tři. K druhému bytu, který si pronajal na druhém konci Prahy. Prý nás miluje obě. Prý nechtěl nikomu ublížit.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak mohl takhle žít? Jak mohl každý den přijít domů, hrát si s našimi dětmi, líbat mě na dobrou noc, a přitom vědět, že má jinde další rodinu?
Nejhorší bylo říct to dětem. Tomášovi je dvanáct, všechno hned pochopil. Eliška je mladší, té jsme řekli, že si táta potřebuje na chvíli odpočinout od práce. Jak jí máme vysvětlit, že má někde nevlastního bráchu?
Když jsem Petrovi řekla, že chci rozvod, nejdřív prosil. Pak vyhrožoval. Že mi vezme děti, že mě zničí, že nikdy nenajdu práci. Byla jsem vyděšená, ale taky naštvaná. Jak se opovažuje mi ještě vyhrožovat po tom všem, co udělal?
Nakonec jsem sebrala odvahu a zavolala Lindě. Myslela jsem, že budu naštvaná, že jí budu chtít nadávat. Ale když jsem slyšela její hlas, pochopila jsem, že je na tom stejně jako já. Taky nic netušila. Taky žila v iluzi.
Teď je to rok od té hrozné noci. Rozvod je za námi, Petr platí alimenty na všechny tři děti. S Lindou se občas vídáme, není to lehké, ale snažíme se. Koneckonců, naše děti jsou sourozenci, ať se nám to líbí nebo ne.
Někdy, když nemůžu v noci spát, přemýšlím, jestli jsem něco nezanedbala. Jestli jsem neměla něco poznat dřív. Ale pak si říkám - jak? Věřila jsem mu. Milovala jsem ho. Kdo by čekal, že vlastní manžel dokáže takhle lhát?
Pořád je to těžké. Ale už se nebudím s pláčem. Už se neděsím budoucnosti. Vím, že to zvládnu. Kvůli sobě. Kvůli dětem. A možná jednou najdu někoho, kdo bude upřímný. Kdo mě bude milovat tak, jak jsem si vždycky myslela, že mě miluje Petr.
Protože jedno jsem se z téhle zkušenosti naučila - zasloužím si pravdu. Zasloužím si respekt. A zasloužím si lásku, která není postavená na lži.
