Článek
„Tak co, dobrý?“
Ještě jsem si ani nestihla přitáhnout peřinu a už mám rozdávat známky. V téhle scéně, kterou si dovedu živě představit, bych měla chuť odpovědět: „Počkej, ještě si otevřu Bakaláře.“
Nahlas bych nejspíš řekla, že dobrý. Zvlášť kdyby se na mě díval tak napjatě, že bych se s upřímnější odpovědí cítila jako někdo, kdo mu právě kazí večer. A přesně tady může muž odcházet spokojený s tím, jak se předvedl, zatímco žena odchází s pocitem, že tu nejzajímavější věc mu vůbec neřekla.
Co by mě tedy přesvědčilo, že mám vedle sebe chlapa, se kterým chci do postele znovu? Přitahovalo by mě, kdyby uměl dát najevo vlastní chuť, všímal si té mojí a zvládl slyšet i něco, co zrovna nelichotí jeho egu. A ano, všimla bych si taky, jak se líbá. Byla by škoda dělat, že zrovna tohle je detail.
Začni polibkem, u kterého se na chvíli zdržíš
Někdy se dva lidé políbí a je v tom celý večer. Jindy se políbí a jeden už se rozhlíží, kam odloží kalhoty. Já bych si toho rozdílu všimla.
Na polibku mě baví, že v něm můžu poznat, jak se spolu cítíme. Jestli mi ten člověk nechá čas přiblížit se taky. Jestli se umí na vteřinu odtáhnout a podívat se na mě. Jestli vůbec postřehne, že jsem si ho přitáhla zpátky. Možná mám chuť na víc. Možná mám právě teď chuť jen na další polibek. Obojí může být zatraceně příjemné.
A přitažlivost se u mě může ozvat i dlouho předtím, než se zavřou dveře ložnice. Třeba když mi uprostřed úplně obyčejného večera řekneš: „V těch šatech se na tebe dneska nějak nemůžu přestat dívat.“ Pak mi podáš utěrku a dál spolu uklízíme po večeři. Mně ta věta možná zůstane v hlavě déle, než tušíš.
Pokud ale řeknu, že jsem utahaná a dneska nic dalšího nechci, všimnu si i toho, jestli se mnou za pět minut pořád mluvíš stejně mile. Když po každém odmítnutí zmizí veškerá něha, příště si dvakrát rozmyslím i to, jestli se k tobě na gauči přisunu. O tom jsem psala v článku Odmítla jsem sex. Pak se mě bál i obejmout.
.
Převezmi iniciativu. A nech mi prostor se přidat
Někdy bych chtěla, abys udělal první krok ty. Abych nemusela z našeho večera sestavovat plán, který mi pak ochotně pomůžeš splnit. „Mám chuť tě políbit,“ může znít sebejistě i ve chvíli, kdy ještě čekáš, co ti na to řeknu.
Když mám chuť taky, klidně ti ji dám najevo. A možná tě trochu zaskočím tím, že si tě přitáhnu sama. Právě ta možnost mě baví: že se iniciativa může mezi dvěma lidmi přelévat. Jednou mě překvapíš ty, podruhé já tebe. Jestli máš v hlavě předem napsaný celý průběh, snadno mineš okamžik, kdy jsem ho chtěla změnit.
Ještě jedna věc: sebejistota pro mě snese i přiznání nervozity. „Těšil jsem se na tebe a teď jsem trochu mimo,“ bych vzala mnohem líp než snahu zahrát zkušeného suveréna, který se bojí přiznat, že mu na tom večeru záleží. Klidně bych ti řekla, že jsem nervózní taky. A možná bychom se oba poprvé za celý večer pořádně nadechli.
.
Když řeknu „takhle“, nedělej z toho pokyn zrychlit
„Jo. Takhle.“
V tu chvíli jsem ti nejspíš právě řekla to nejužitečnější, co jsi mohl slyšet. A ty se rozhodneš, že když to funguje, zkusíš toho víc. Rychleji, důrazněji, jinak. Chvíli čekám, jestli se vrátíš k tomu původnímu. Pak otevřu oči: „Proč jsi přestal?“
Umím pochopit, co tě k tomu vedlo. Konečně máš pocit, že ses trefil, a chceš mi udělat ještě větší radost. Jenže když se mi líbí písnička, taky nechci, aby mi ji někdo po prvním refrénu přepnul na remix. Někdy si prostě chci užít, co už je dobré.
Stejně tak se můžu za chvíli ozvat, že bych něco chtěla změnit. Není to rozpor. To, co mi vyhovovalo před minutou, jsem si mohla opravdu užít. A teď můžu mít chuť na něco jiného.
Tohle je podle mě jedna z nejpraktičtějších věcí, které si muž může z článku odnést: Když slyšíš „takhle“, chvíli pokračuj stejně. Když slyšíš „pomaleji“, zpomal. Pokud nevíš, jestli myslím pomaleji, nebo jemněji, zeptej se. Jedna krátká otázka se v posteli snese. Pět otázek za sebou už ve mně může probudit dojem, že moderuju přímý přenos.
Ukaž mi, že se před tebou nemusím hlídat
„Mohl bys trochu zpomalit?“
„Aha. Takže se ti to se mnou nelíbí.“
Tak, a je po náladě. Ještě před chvílí jsem měla chuť se ti přiblížit. Teď ti vysvětluju, že se mi líbíš, že si vážím tvé snahy a že jsem tím opravdu nemyslela všechny naše společné večery od začátku vztahu.
Vím, že připomínka v posteli může píchnout. Člověk je tam zranitelnější než u připomínky, že koupil špatný jogurt. Ale kdybych ti mohla něco říct bez toho, abych ti pak musela spravovat náladu, příště bych se možná osmělila i k něčemu odvážnějšímu. Třeba bych ti řekla, co bych sama ráda zkusila a o čem zatím jen přemýšlím.
Přitažlivé mi připadá obyčejné „jasně“. A ještě přitažlivější může být, když se pak ke mně chováš stejně uvolněně jako předtím. Nemusíš mi dokazovat, jak velkoryse snášíš zpětnou vazbu. Úplně stačí, že podle ní něco uděláš.
O odvaze říct si o vlastní potěšení jsem psala v článku Řekla jsem mu, co chci v posteli – a začaly se dít věci. Ono se totiž mnohem snáz mluví, když víš, že na druhém konci té věty stojí někdo, kdo ji chce slyšet celou.
.
Když se něco nepovede, nevyhlašuj konec večera
Zakřupe postel, chytne tě křeč do lýtka nebo zůstaneš při svlékání zaseknutý v tričku. Ze všech tvých dosavadních kvalit bych v tu chvíli nejvíc ocenila smysl pro humor. „Tak tohle v mojí hlavě vypadalo o dost líp,“ je věta, po které bych se nejspíš zasmála taky. A pak bych ti s tím tričkem pomohla.
Citlivější je, když se něco nepovede a jeden z vás se za to stydí. Třeba když erekce najednou ochabne a ty se odtáhneš dřív, než stačím vůbec něco říct. Možná si v duchu nadáváš. Já si mezitím můžu myslet, že tě přešla chuť na mě. A přitom bych klidně chtěla zůstat přitulená, líbat se nebo si dát pauzu a zjistit, co nám bude příjemné dál.
„Trochu mě to rozhodilo. Můžeme na chvíli zpomalit?“ Tohle bych uměla přijmout. Mnohem hůř bych snášela, kdybys mi začal vysvětlovat, čím jsem to způsobila, nebo kdybych tě musela přemlouvat, abys vedle mě vůbec zůstal.
A s humorem bych měla jedno pravidlo: směj se klidně vlastnímu zaseknutému tričku. Pokud se právě stydím já, nejdřív se podívej, jestli je mi taky do smíchu. Vtip, který pobaví jen jednoho z nás, má v ložnici dost mizerné načasování.
.
Řekni mi, co se líbí tobě. A neptej se mě na známku
„Mně je to jedno, hlavně aby se to líbilo tobě.“
Jednou bych to vzala jako milou větu. Kdybych ji slyšela pokaždé, začala bych přemýšlet, jestli tě vůbec něco se mnou těší, nebo jen čekáš, až ti potvrdím, že jsi odvedl dobrou práci. I mě přece zajímá, co po mně chceš. „Líbí se mi, když mě políbíš jako první,“ bych si zapamatovala. A možná bych si příště ten první polibek vzala.
Podobné je to s orgasmem. Jestli se mě třikrát zeptáš, jestli už budu, začnu se místo toho, co cítím, soustředit na to, co ti mám odpovědět. Když pak večer zakončíš otázkou „tak co, povedlo se?“, je docela lákavé říct „jo“ a mít po výslechu. To se ovšem příště zařídíš podle odpovědi, která ti vlastně vůbec nepomohla.
Když tě zajímá, co se mi líbilo, klidně začni sám: „Mně se dneska líbilo, jak jsme nikam nespěchali.“ Možná ti řeknu, že mě nejvíc dostal polibek v předsíni, který sis skoro nezapamatoval. Nebo že mě mrzí, že jsem nevyvrcholila, a chtěla bych si příště na něco nechat víc času. Takhle se dá mluvit o obojím, aniž bychom museli rozhodnout, kdo ten večer vyhrál.
Zajímá tě ještě, jak mi je, když už je po všem?
Někdy bych se chtěla přitulit. Jindy bych dala přednost studené vodě a kousku vlastní peřiny. A někdy bych ráda zůstala chvíli vzhůru a povídala si s tebou o něčem úplně jiném než o sexu. „Chceš, abych tě objal?“ je na tohle docela dobrá otázka. Když odpovím „ne, je mi horko“, můžeš mi věřit, že mi je horko.
Všimla bych si taky, jak se ke mně chováš ráno. Jestli zvedneš oči od telefonu, když si k tobě sednu s kávou. Jestli se usměješ, když mě uvidíš s rozcuchanými vlasy. A pokud se už vidět nechceš, jestli mi to umíš říct rovnou. I jednorázový večer může skončit slušně. Velká gesta k tomu nepotřebuju.
A jedna věc, kterou v návodech na dobrý sex moc nevídám: co ti řeknu v posteli, zůstává mezi námi. Jestli se od kamaráda dozvím, že ses u piva chlubil něčím, za co jsem se před tebou ještě včera styděla, bude mi úplně jedno, jak dobře ses líbal. Podruhé ti to už neřeknu.
Kdybych si ale měla z celého večera vybrat okamžik, po kterém bych se chtěla vidět znovu, možná by vypadal takhle: řeknu ti „počkej, chtěla bych to trochu jinak“. Ty přestaneš, podíváš se na mě a řekneš: „Tak mi řekni jak.“
A z toho, jak se na mě díváš, poznám, že tě moje odpověď vážně zajímá.
-----------------------
Pokud tě článek zaujal, dej mi ❤️ like nebo klikni na Sledovat 👤, ať ti neunikne další text o vztazích, touze a odvaze být sama sebou.
-----------------------
🪞 Mohlo by tě taky zajímat:
💞 Další příběhy Lenky.V:
💋 Ideální penis podle žen: kolik centimetrů stačí ke štěstí?
💋 Velký penis: Potěšení, nebo spíš trápení?
❤️❤️❤️ Pokud tě moje psaní oslovuje a chceš mě podpořit, můžeš použít tlačítko „PODPOŘTE AUTORA“. Každá podpora mi pomáhá psát další intimní texty bez filtru. Děkuju. ❤️
-----------------------
Lenka.V
Každá z nás někdy něco předstírala. Ale jen ty, které se rozhodly to už nedělat, našly svobodu.
✍️ Píšu o ženské intimitě, touze a odevzdání. O těle, které mluví dřív než hlava. O chvílích, kdy jsme zranitelné, i těch, kdy se smějeme v plné síle.
Věřím, že upřímnost — i v sexualitě — nás osvobozuje. Nejde o dokonalost, ale o skutečnou ženskost, která se nebojí cítit.
Sleduj mě, pokud chceš číst o ženství bez filtru a studu.
