Článek
Světový den marihuany je 20. 4., tedy v den, kdy píšu tenhle deník.
Vždycky si při té příležitosti vzpomenu na jednoho člověka.
Říkejme mu Petr.
Měl roztroušenou sklerózu. Trpěl bolestmi a křečemi, které si zdravý člověk jen těžko představí.
A našel si způsob, jak si ulevit. Pomáhala mu marihuana.
Naučil se z ní připravovat čokoládu. A protože nebyl sobec, občas ji udělal i pro kolegy se stejnou diagnózou.
A pak říkal ostatním:
„Tady máš. Rozděl si to. Dej si jen jeden kousek.“
Věděl, co dělá. Věděl, komu to pomůže. Dělal mastičky, věděl jak na to. Dnes už tu není, možná i proto mám odvahu to napsat veřejně. Jeho příběh ve mně zůstal. A spolu s ním i jedna otázka.
Co bych dělala, kdyby se něco podobného objevilo u nás v domově?
Co bych dělala jako ředitelka?
A co bych dělala jako člověk?
Pravidla mají své místo a respektuji je. Jen si někdy kladu otázku, jak se zachovat v situacích, které nejsou černobílé.
Žijeme ve světě, kde máme jasná pravidla. Ale zároveň žijeme ve světě, kde existuje bolest. A kde existují situace, které se do žádných jednoduchých pravidel nevejdou. Říkám si, jestli někdy nepřehlížíme rozdíl mezi tím, co je správně na papíře, a tím, co je správně v životě.
Kolik z nás by dokázalo říct, že nikdy neudělalo něco „mimo pravidla“?
A kolik z nás by to dokázalo říct ve chvíli, kdy by šlo o bolest, strach nebo poslední přání?
Nechci dávat v žádném případě odpovědi. Jen si kladu otázky, protože je považuji za důležité.
Protože někdy je možná důležitější než přivírat oči, umět si přiznat, že život není černobílý. A že některá rozhodnutí nejsou o tom, co je jednodušší. Ale o tom, co je lidské.
Možná bych se snažila zachovat jako ředitelka. A zároveň nezapomenout být člověkem. A možná právě proto píšu Deníček šílené ředitelky.
Protože ne všechno má jednoduché řešení. Vést pobytovou službu, sloužit až do posledního výdechu klienta v sobě přináší prostě mnohé otázky, na které málokdo má jednoduché odpovědi. Možná proto jsme někdy radši potichu a neříkáme nic.
Je to správně?
