Článek
Podle šetření Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR z ledna 2025 chybělo v sociálních službách při přepočtu na celý sektor přibližně 3 019 pracovníků. Nedostatek pracovníků hlásila více než polovina organizací zapojených do průzkumu. Největší problém představovali pracovníci v přímé péči a zdravotničtí pracovníci.
To číslo je důležité. Ale ještě důležitější je pochopit, proč lidé do sociálních služeb nepřicházejí a proč z nich část odchází.
Nejde jen o peníze
Říct, že sociální služby mají problém proto, že jsou špatně placené, je pohodlné. A do určité míry pravdivé.
Jenže nestačí to.
Práce v sociálních službách je fyzicky i psychicky náročná. Pracovník je každý den v kontaktu s lidmi, kteří jsou nemocní, staří, někdy dezorientovaní, někdy agresivní, někdy osamělí. Setkává se s bezmocí, se ztrátou soběstačnosti a také se smrtí.
To není práce, kterou člověk jednoduše odloží ve chvíli, kdy skončí směna.
Právě proto nestačí zaměstnance motivovat pouze finančně.
Potřebují také vědět, že jejich práce má smysl, že jsou respektováni, že se mohou ozvat, když je situace nad jejich síly, a že mají možnost profesně růst.
A právě zde začíná odpovědnost vedení jednotlivých organizací.
Dobrý pracovník není samozřejmost
V sociálních službách často mluvíme o klientech. Méně už o tom, co potřebují lidé, kteří o ně pečují.
Přitom kvalita služby je přímo závislá na lidech.
Supervize, vzdělávání, možnost konzultovat náročné situace, dobré vedení týmu nebo možnost upravit pracovní úvazek nejsou „nadstandardní benefity“. Měly by být součástí profesionálního pracovního prostředí.
Zaměstnanec, který může říct „už je toho na mě moc“, aniž by byl automaticky označen za slabého nebo neschopného, má mnohem větší šanci v organizaci zůstat.
Stejně tak zaměstnanec, který vidí, že vedení řeší problémy dříve, než přerostou v krizi.
Administrativa versus člověk
Další problém je administrativa.
Sociální služby musí být kontrolovatelné. Musí existovat dokumentace, individuální plánování, vykazování, evidence a kontrolní mechanismy. To je legitimní.
Otázkou ale je, kolik času má pracovník skutečně věnovat administrativě a kolik klientovi.
Digitalizace přitom nabízí cestu, jak část administrativní zátěže významně snížit. Pokud ale digitalizaci pouze přidáme ke stávajícím procesům, místo abychom staré procesy zjednodušili, získáme jen „papírování v počítači“.
A pracovník stále nebude mít více času na člověka.
Potřebujeme změnit pohled na práci
MPSV samo dnes pracuje s představou, že budoucnost sociálních služeb bude stát na kombinaci terénních, ambulantních, komunitních i pobytových služeb a na lepším propojení formální a neformální péče. Národní strategie rozvoje sociálních služeb pro období 2026–2030 tuto změnu explicitně podporuje.
To ale znamená, že budeme potřebovat ještě více lidí. A proto se nemůžeme ptát pouze: Kolik máme míst?
Musíme se ptát: Kdo v těch službách bude pracovat? A také: Co uděláme proto, aby tam chtěli pracovat za deset let?
Co funguje v praxi
V Domovech Sulická se snažíme pracovat s celým balíčkem opatření.
Vedle mzdy a osobního příplatku jsou to například čtvrtletní odměny, příspěvek na penzijní připojištění, vzdělávání, dotovaná strava, masáže v pracovní době nebo drobné benefity spojené s pracovními výročími.
Ne proto, abychom zaměstnance „kupovali“.
Ale proto, abychom jim dali najevo, že jejich práce má pro organizaci hodnotu.
A stejně důležitá je kultura uvnitř organizace. Respekt. Důvěra. Možnost mluvit. Možnost dělat chyby a učit se z nich.
Možnost růst. A především vědomí, že člověk není jen položkou v tabulce.
Důstojná péče začíná u těch, kteří ji poskytují
Česká republika bude stárnout. ČSÚ předpokládá, že počet lidí starších 65 let vzroste v příštích desetiletích přibližně z 2,2 milionu na více než tři miliony. Zároveň bude ubývat lidí v produktivním věku. To znamená jediné: Personální problém sociálních služeb nebude menší. Bude větší.
Pokud dnes nedokážeme vytvořit podmínky, ve kterých lidé chtějí v sociálních službách pracovat, za deset nebo patnáct let už nebude problém pouze v tom, že budeme mít málo pracovníků.
Nebudeme mít dost lidí na zajištění péče vůbec.
Proto si myslím, že věta „v sociálních službách chybí lidé“ není úplně přesná.
Chybí nám především systém, který dokáže dobré lidi získat, profesionálně je rozvíjet a udržet.
A to už není problém jednoho domova. Je to otázka sociální politiky státu.
