Jsem Lenka Kohoutová a už skoro dvanáct let vedu Domov Sulická. Domov poskytuje tři sociální služby. Domov pro osoby se zdravotním postižením, chráněné bydlení a domov pro seniory.

Celkem máme 314 klientů, kteří žijí ve čtyřech domech a sedmi bytech. A aby o ně bylo dobře postaráno, pracuje pro ně 255 zaměstnanců. Když si to člověk spočítá, je to opravdu hodně příběhů.

Naši klienti jsou lidé s mentálním postižením a často i s dalšími zdravotními komplikacemi. V domově pro seniory pak žijí lidé, kteří už se o sebe sami postarat nedokážou. Nestačí jim terénní nebo asistenční služba a je jim více než 65 let.

Spolu s mým nadšeným týmem se snažíme dělat sociální služby trochu jinak.

Chceme, aby naši klienti žili co nejvíce svobodný, běžný a naplněný život. Snažíme se o individuální přístup, protože každý člověk je osobnost se svými přáními, radostmi i starostmi.

Není všechno černé nebo bílé a ne vždy je všechno jen na pochvalu. Důležité je mít respekt k lidem, kteří u nás žijí. Často říkám, a také si to myslím, že sociální služba nemá připomínat pobyt na pionýrském táboře.

U nás nenajdete tmavé zapáchající chodby. Najdete domov plný života.

Moje práce a vlastně všechno, co v životě dělám, mě naplňuje. Občas je to o nervy, ale většinou převažují dny, kdy mám radost z toho, co můžeme pro druhé dělat.

A někdy je to opravdu trochu šílené.

Možná právě proto mi občas někdo říká, že to, co dělám, je práce pro šílence. Já tomu říkám práce pro lidi, kteří mají srdce a také trochu nadhledu.

V blogu bych vám ráda přiblížila příběhy všedních dní nejen z mého života, ale především ze života Domova Sulická. Budou to příběhy psané s nadhledem a humorem, protože bez nich by se tahle práce dělat nedala.

Pokud budu psát o našich klientech, nikdy v textech nenajdete jejich skutečnou identitu. Jednu věc vám ale můžu slíbit. Ty příběhy se opravdu staly a stále se dějí.

Někdy se u nich zasmějete.

Někdy vás možná přimějí k zamyšlení.

A někdy jsou tak silné, že se pak člověk opravdu těší domů. Na rodinu, na sport nebo třeba jen na sklenku dobrého vína.

A proč tedy ten název Deníček šílené ředitelky?

Protože někdy je tahle práce opravdu bláznivá. A někdy zase krásná tak, že si říkám, že bych neměnila.

V jednotlivých příbězích se budu snažit přiblížit život Domova Sulická humornou formou, třeba tak, abych změnila i náhled na tuhle práci. Všichni co tuhle práci dělají si totiž zaslouží velké profesní uznání.