Článek
Mezinárodní den tance připadá na 29. dubna. A já si tak říkám, že můj život je jeden velký tanec a v sociálních službách vlastně tančím už pěkných pár let, letos to bude 12 let.
Jen to není ten tanec, který si většina lidí představí.
Žádný parket.
Žádné lodičky.
Žádná hudba, kterou byste si pustili podle chuti.
Můj tanec vypadá trochu jinak.
Tančím mezi třemi pobytovými službami.
Mezi domovem pro seniory, domovem pro osoby se zdravotním postižením a chráněným bydlením.
Tančím mezi dvěma kancelářemi.
A vlastně hlavně mezi lidmi.
Není to tak, že bych ráno přišla do jedné kanceláře a celý den tam strávila schůzkami.
To by byl možná klidnější tanec. Tady se kroky mění za pochodu.
Jednou řešíte zdravotní péči, za chvíli sociální práci, pak personální otázky, provoz, finance a mezi tím ještě běžný život, který si stejně jde svojí cestou.
Někdy je to valčík. Plynulý, klidný, všechno do sebe zapadá.
Někdy spíš rychlé tempo, kdy máte pocit, že sotva stíháte krok.
A občas si připadám, že tančím něco mezi tím, co nikdo nikdy nepojmenoval.
Ale víte, co je na tom nejdůležitější?
Že tenhle tanec má velký smysl. Tenhle tanec je o životě lidí, kterým jsme oporou.
Protože když na konci dne přijde klient a řekne, že se mu něco líbilo, že něco zažil, že měl hezký den…
To jsou ty ovace.
Možná ne takové, jaké známe z divadel.
Ale o to opravdovější.
A v tu chvíli víte, že ten dnešní tanec stál za to.
A že zítra se tančí znovu, a nevíte dopředu v jakém rytmu.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
