Hlavní obsah

Deníček šílené ředitelky: Červený notýsek

Foto: Lenkakohoutova 67

Každý den v Domově Sulická přinese nějaký příběh. Někdy dojemný, někdy náročný a někdy tak zvláštní, že by ho člověk ani nevymyslel. A dnes je na řadě další z nich.

Článek

Dnes mi přišel e-mail. Úplně obyčejný, určený všem zaměstnancům.

Kolegyně v něm napsala, že před budovou našla červený notýsek.

A připojila něco v tom smyslu:

Neotevřela jsem ho. Možná je uvnitř jméno a zjistila bych, komu patří. Ale ctím soukromí. Notýsek je u mě, majitel ať se přihlásí.

Četla jsem ten e-mail a měla jsem radost. A byla jsem na svoji kolegyni pyšná.

Možná si někdo řekne, že je to vlastně hloupost. Vždyť stačilo notýsek otevřít, podívat se na první stránku, najít jméno a bylo by vyřešeno.

Jenže právě v tom to je.

Nevím, co v tom červeném notýsku bylo. Možná nákupní seznam. Telefonní čísla. Pracovní poznámky. A možná něco velmi osobního, co si jeho majitel napsal jen sám pro sebe.

A moje kolegyně si řekla, že jí do toho nic není.

V sociálních službách často mluvíme o důstojnosti, respektu, soukromí a hranicích. Máme na to pravidla, standardy i školení. Jenže skutečná úcta k druhému člověku se podle mě nepozná podle toho, co máme napsané v dokumentech.

Pozná se v obyčejných situacích.

Když zaklepeme, než vstoupíme do pokoje. Když se nehrabeme v cizích věcech. Když nečteme něco, co nám není určeno. Když respektujeme soukromí člověka i tehdy, když by bylo tak snadné do něj nahlédnout.

A platí to vůči klientům i vůči kolegům.

Možná se dnes v Domově Sulická nestalo vůbec nic mimořádného.

Jedna kolegyně našla červený notýsek a neotevřela ho.

Pro mě se ale stalo něco důležitého. Znovu jsem si uvědomila, že hodnoty organizace nevytvářejí směrnice na papíře. Vytvářejí je lidé svým každodenním chováním.

A z takových zdánlivých maličkostí vzniká prostředí, ve kterém si můžeme navzájem věřit.

Protože úcta k člověku nemusí začínat velkými slovy.

Někdy začíná tím, že prostě neotevřete cizí červený notýsek.

A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.

Příběhy v Deníčku šílené ředitelky vycházejí ze skutečného života Domova Sulická. Jména a některé detaily měním tak, abych zachovala soukromí a důstojnost našich klientů.

Příště zase jeden obyčejný příběh z neobyčejně obyčejného života v sociálních službách.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz