Článek
Jsou Dušičky.
Den, kdy zapalujeme svíčky, chodíme na hřbitovy a vzpomínáme na lidi, kteří už s námi nejsou.
A tak jsem si dnes vzpomněla také na naše bývalé klienty.
Za ty roky jich byla spousta. Někteří u nás žili dlouho, jiní kratší dobu. Někteří byli tiší, jiných bylo všude plno. Někteří byli laskaví, jiní pěkně tvrdohlaví. S někým jsme se nasmáli a s někým jsme také občas bojovali.
Prostě lidé.
Nemusíme na ty, kteří odešli, vzpomínat jen se slzou v oku.
Samozřejmě, že nám někdo může chybět. Někdy i po mnoha letech. Smutek k odchodu člověka patří.
Ale proč by měl být jedinou vzpomínkou?
Můžeme si přece připomenout, jak se někdo smál. Co často říkal. Co měl rád. Jakou kulišárnu připravil. Jak nás dokázal rozčílit a jak jsme se tomu za pár dní společně smáli.
A nemusí jít jen o klienty.
Stejné je to s našimi rodiči, prarodiči, partnery, kamarády nebo kolegy.
Každý člověk, který prošel naším životem, v nás něco zanechal.
Někdo nás něco naučil. Jiný nás nasměroval. Někdo nám dodal odvahu. Někdo nám ukázal, co v životě dělat chceme, a někdy také co rozhodně dělat nechceme.
A někteří nám zanechali hlavně příběhy, kterým se smějeme ještě mnoho let poté, co odešli.
Možná právě tohle je jeden z nejhezčích způsobů vzpomínání.
V Domově Sulická máme společné místo posledního odpočinku pro klienty, kteří neměli nikoho blízkého. Chodíme tam, zapalujeme svíčky a vzpomínáme.
Ale jejich příběhy nezůstaly tam. Zůstaly mezi námi.
V našich vzpomínkách, ve vyprávění zaměstnanců, v drobných věcech, které po nich zůstaly, a někdy možná i v tom, že díky setkání s nimi dnes děláme některé věci trochu jinak.
A tak si dnes říkám, že vzpomínka nemusí být jen svíčka, hřbitov a smutek.
Klidně si nad fotografií někoho, kdo nám chybí, můžeme říct:
„Pamatuješ, jak tehdy…?“
A začít se smát.
Není to neúcta. Naopak!
Možná je to důkaz, že ten člověk byl opravdu součástí našeho života.
Proto dnes zapálím svíčku za ty, kteří už s námi nejsou. 🕯️
A potom si na některé z nich vzpomenu i s úsměvem.
Právě proto, že něco z každého příběhu v nás prostě zůstává.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Příběhy v Deníčku šílené ředitelky vycházejí ze skutečného života Domova Sulická. Jména a některé detaily měním tak, abych zachovala soukromí a důstojnost našich klientů.
Příště zase jeden obyčejný příběh z neobyčejně obyčejného života v sociálních službách.
