Hlavní obsah

LenkaK: Demokracie není dědictví. Hodnoty 17. listopadu musíme žít každý den

Foto: Lenkakohoutova 67

Svoboda, pravda, odpovědnost a respekt k druhým. Hodnoty, za které lidé v listopadu 1989 stáli, neztratily svůj význam. Otázkou je, nakolik je dokážeme naplňovat dnes – nejen ve veřejném prostoru, ale také ve vlastním každodenním jednání.

Článek

Když si každý rok připomínám 17. listopad, nepřemýšlím jen o tom, co se stalo v roce 1989. Přemýšlím především o tom, co jsme od té doby získali, jak s tím nakládáme a co záleží už jen na nás.

Sametová revoluce nám přinesla něco, co bylo po dlouhá desetiletí téměř nepředstavitelné – svobodu rozhodovat o vlastním životě. Mohli jsme začít svobodně studovat, cestovat, podnikat, zakládat spolky, vyjadřovat své názory, volit, kandidovat do veřejných funkcí nebo se zapojit do veřejného dění. Mohli jsme jít demonstrovat, pokud s něčím nesouhlasíme.

A co je důležité: pořád můžeme.

Se svobodou jsme ale získali také odpovědnost. Demokracie totiž není jen soubor práv. Je to také závazek přemýšlet o důsledcích vlastních rozhodnutí a o tom, jakou společnost společně vytváříme.

Demokracie potřebuje aktivní občany

Demokracie není něco, co nám jednou někdo předal a co už bude fungovat samo. Je to systém, který potřebuje naši každodenní účast. Nestačí jednou za několik let přijít k volbám a potom očekávat, že se o všechno postarají zvolení zástupci.

V parlamentních volbách v říjnu 2025 dosáhla volební účast 68,95 procenta. Je to důležitý projev občanské angažovanosti. Zároveň to znamená, že zhruba třetina oprávněných voličů svého práva nevyužila.

Samotná volební účast samozřejmě nevypovídá o kvalitě demokracie jako celku. Ukazuje ale, že možnost rozhodovat o veřejných věcech je třeba aktivně využívat. A volbami to nekončí. Stejně důležité je zajímat se o dění kolem sebe, ověřovat informace, ptát se, diskutovat a ozvat se, když se nám něco nezdá správné.

Často slýchám, že lidé jsou z politiky unavení. Rozumím tomu. Politici mohou zklamat stejně jako lidé v jakékoli jiné profesi. Neměli bychom ale kvůli tomu rezignovat na vlastní očekávání. Neměli bychom přestat trvat na tom, že lidé, kterým svěřujeme veřejnou moc, mají jednat odpovědně a jít příkladem.

Když jdeme k volbám, nesvěřujeme zvoleným zástupcům pouze správu státu nebo obce. Svěřujeme jim také svou důvěru.

Důvěra se nedá nařídit

Právě důvěra je jedním ze základních předpokladů fungující demokratické společnosti. A její stav by nás měl zajímat.

Podle výzkumu OECD z roku 2023 vyjadřovalo v České republice vysokou nebo středně vysokou důvěru v národní parlament pouze 20 procent lidí. Politickým stranám důvěřovalo 14 procent a zpravodajským médiím 27 procent respondentů. Výsledky zároveň ukázaly výrazně vyšší důvěru v policii, které důvěřovalo 60 procent dotázaných.

Taková čísla je potřeba číst v kontextu. Neznamenají automaticky, že česká demokracie nefunguje. Ukazují ale, že důvěra ve veřejné instituce a politickou reprezentaci je křehká a že ji nelze považovat za samozřejmost.

Podobný obraz přineslo také šetření CVVM z března a dubna 2026. Poslanecké sněmovně důvěřovalo 20 procent respondentů, zatímco 41 procent jí nedůvěřovalo. Více než polovina dotázaných přitom uvedla, že se zajímá o politiku.

To je podle mě důležitý rozdíl. Lidé nemusí být lhostejní k veřejnému dění, i když nedůvěřují institucím nebo politikům. Právě proto bychom neměli zaměňovat kritický postoj za nezájem. Kritika je v demokracii legitimní a potřebná. Rezignace je něco jiného.

Důvěru si žádný politik ani instituce nemohou nárokovat. Musí si ji získávat svým jednáním.

Co jako společnost tolerujeme?

Nemyslím si, že politici musí být bezchybní. Chybuje každý z nás. Měli bychom ale očekávat, že lidé, kteří přijali veřejnou odpovědnost, budou respektovat pravidla, jednat poctivě a uvědomovat si, že jejich chování má mnohem širší dopad.

Nejsou totiž jen jednotlivci ve veřejných funkcích. Svým jednáním spoluvytvářejí kulturu celé společnosti.

Děti se neučí jen z toho, co jim říkáme. Učí se také z toho, co jako společnost tolerujeme.

Pokud začneme omlouvat lež, hrubost, pohrdání pravidly nebo přesvědčení, že pro někoho zákony platí méně než pro ostatní, nemůžeme se divit, že se podobné chování postupně stává běžnou součástí veřejného života.

Demokracie se totiž většinou neztrácí ze dne na den. Oslabuje pomalu. Ve chvíli, kdy si začneme zvykat na věci, které nám dříve připadaly nepřijatelné. Kdy nad nimi mávneme rukou a řekneme si: „To nevadí.“

Právě tehdy bychom měli zpozornět.

Mezinárodní organizace Freedom House ve svém hodnocení Freedom in the World 2026 zařadila Českou republiku mezi svobodné země a udělila jí 95 ze 100 bodů. Je to dobrá zpráva. Současně ale organizace upozorňuje na přítomnost neliberální rétoriky a vliv mocných ekonomických subjektů v politickém prostředí.

Ani vysoké hodnocení tedy neznamená, že máme hotovo. Svoboda a demokratické instituce potřebují naši pozornost právě tehdy, když máme pocit, že jsou samozřejmostí.

Odpovědnost jako součást svobody

V sociálních službách jsem se naučila jednu důležitou věc: největší pomocí není udělat všechno za člověka. Je jí podpora, díky které může co nejvíce věcí zvládnout sám a nést odpovědnost za svůj život podle svých možností.

Tento princip považuji za důležitý i v širším společenském měřítku. Svoboda neznamená, že za nás někdo všechno vyřeší. Znamená také možnost rozhodovat, nést důsledky a podílet se na věcech, které ovlivňují náš společný život.

Stát za nás neodžije náš život. Politici za nás nevychovají děti. Nikdo za nás nebude slušný, poctivý ani odpovědný.

To všechno začíná u každého z nás – v rodině, v práci, ve vztazích i ve veřejném prostoru.

Slušnost není slabost. Je to odvaha zůstat věrný svým hodnotám i tehdy, když je jednodušší ustoupit. Pravda není naivita a odpovědnost není překážkou svobody. Naopak. Bez odpovědnosti svoboda dlouho nepřežije.

Odkaz 17. listopadu nekončí vzpomínkou

Když si připomínáme 17. listopad, neměli bychom zůstat jen u historické vzpomínky. Měli bychom se také ptát, jak se hodnoty, za kterými tehdy lidé stáli, promítají do našeho dnešního života.

Jak se chováme k lidem, kteří mají jiný názor? Dokážeme vést spor bez urážek? Respektujeme pravidla, i když se nám zrovna nehodí? Zajímáme se o veřejné dění? A jsme ochotni ozvat se, když někdo překračuje hranice, které bychom jako společnost překračovat neměli?

To nejsou malé otázky. Právě z odpovědí na ně se skládá podoba společnosti, ve které žijeme.

Nemůžeme žít jen z odkazu těch, kteří za svobodu bojovali před námi. Musíme na něj každý den navazovat vlastním jednáním.

Protože demokracie není dědictví, které stačí převzít. A hodnoty se nedědí.

Musíme je žít.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz