Článek
Často píšu o tom, že Česká republika není připravena na budoucí potřebu sociálních služeb. Populace stárne, kapacity nestačí, chybějí zaměstnanci a dlouhodobá koncepce.
Čím víc o tom ale přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že tuhle debatu začínáme příliš pozdě.
Stárnutí totiž nezačíná u dveří domova pro seniory. Začíná mnohem dřív – na ulici, v dopravě, na úřadě, v obchodě nebo třeba ve fitness centru.
Na konci roku 2025 žilo v České republice 2,27 milionu lidí starších 65 let. To je více než pětina obyvatel. Kolem poloviny století by lidé nad 65 let měli tvořit přibližně 29 procent populace. Výrazné změny nás čekají už kolem roku 2040, kdy do seniorského věku vstoupí početné ročníky narozené v sedmdesátých letech.
To není problém sociálních služeb. To je změna celé společnosti.
Možná bychom si proto měli položit jinou otázku:
Bude Česká republika zemí, ve které se dá dobře a samostatně žít i v sedmdesáti, osmdesáti nebo devadesáti letech?
Nemluvím teď o člověku, který potřebuje celodenní péči. Mluvím o člověku, který chce dál žít podle sebe. Dojít si nakoupit, zajít do kavárny, zacvičit si, cestovat, vzdělávat se, vyřídit si věci na úřadě nebo se sejít s přáteli.
Jen už třeba hůře vidí. Chodí pomaleji. Hůře vstává ze židle. Potřebuje se občas posadit. A potřebuje se pohybovat v prostředí, kde se nemusí bát každého schodu nebo nerovného chodníku, protože pád pro něj může mít vážné následky.
Právě tady podle mě začíná skutečná příprava na stárnutí.
Lavička, madlo nebo větší písmo. I na tom záleží
Lavička. Zdánlivá banalita.
Je ale dostatečně vysoká? Má opěradlo? Má područky, kterých se člověk může chytit při vstávání? A stojí na pevném povrchu?
Podobně je to s veřejnými toaletami. Je mísa v takové výšce, aby se z ní člověku dobře vstávalo? Je vedle ní madlo? A proč by madla měla být pouze na toaletách označených jako bezbariérové, když mohou výrazně pomoci i lidem, kteří žádný průkaz osoby se zdravotním postižením nemají?
Je podlaha protiskluzová? Je přechod dostatečně bezpečný? Má chodec dost času dostat se na druhou stranu ulice?
A potom přijdeme na úřad.
Malá písmena. Složitý formulář. Dlouhé stání ve frontě. Málo míst k sezení.
Proč?
Větší písmo nestojí miliony. Židle také ne. Možnost objednat se na konkrétní čas není luxus. A srozumitelný formulář není žádný ústupek starým lidem.
To všechno jsou podmínky samostatnosti. A často i rozdíl mezi tím, jestli člověk zvládne běžnou věc sám, nebo kvůli ní musí požádat někoho o pomoc.
Stejné je to s digitalizací. Digitalizujme, zjednodušujme a využívejme nové technologie. Ale nevytvářejme svět, ve kterém člověk bez nejnovějšího telefonu přestane být schopen koupit si jízdenku, zaparkovat auto nebo komunikovat se státem.
Technologie nám mají život usnadňovat, ne z něj někoho vylučovat.
Sedmdesát let neznamená konec aktivního života
Další bariéru přitom často nenajdeme na ulici ani v budově. Máme ji ve vlastních hlavách.
Je to představa, že sedmdesátiletý člověk už je automaticky nemocný, osmdesátiletý nesoběstačný a že s přibývajícími roky se život postupně zužuje na zdravotní péči a čekání na pomoc.
Jenže takhle život nefunguje.
Někdo chce v sedmdesáti cestovat. Jiný studovat. Další pracovat. Někdo chce chodit do fitness centra, jiný na koncert, na kolo nebo do vinárny s přáteli.
A někdo potřebuje především místo, kam může přijít mezi lidi, protože jeho největším problémem není nemoc, ale samota.
Každý z nás je jiný. Má jiné potřeby, přání, možnosti i představu o tom, jak chce žít. Věk by neměl být důvodem, proč mu automaticky přestaneme nabízet příležitosti.
Na to nestačí zdravotnictví ani sociální služby.
Potřebujeme obce a města, která myslí na bezpečné ulice a dostupnou dopravu. Potřebujeme bydlení, ve kterém lze zůstat i při zhoršení zdravotního stavu. Potřebujeme kulturu, sport a vzdělávání dostupné lidem různého věku. Potřebujeme veřejný prostor, který počítá s tím, že lidé mají různé fyzické možnosti.
A především potřebujeme přestat přemýšlet tak, jako by v určitém věku končil aktivní život a začínala pouze péče.
Pomoc má přijít tehdy, když ji člověk skutečně potřebuje
Pracuji v prostředí sociálních služeb, a proto dobře vím, jak zásadní je jejich dostupnost. Když člověk přestává zvládat každodenní činnosti, musí mít možnost získat potřebnou podporu. Terénní, ambulantní i pobytové služby jsou nezbytnou součástí společnosti, která chce důstojné stáří zajistit každému.
Neměli bychom ale zapomínat na to, co všechno můžeme udělat ještě předtím.
Cílem nemá být jen společnost, která se dokáže postarat o stále větší počet starších lidí. Cílem má být společnost, ve které co nejvíce lidí může co nejdéle žít samostatně, podle svých představ a s pocitem, že mají svůj život ve vlastních rukou.
Odstraňujme proto bariéry dřív, než kvůli nim člověk začne potřebovat pomoc druhého.
Pokud někdo potřebuje podporu kvůli zdravotnímu stavu, je naprosto v pořádku mu ji poskytnout. Neměli bychom ale vytvářet prostředí, které lidem zbytečně komplikuje život, a pak jejich závislost na pomoci považovat za nevyhnutelný důsledek stáří.
Někdy totiž nejde o to, že člověk něco nezvládne. Jde o to, že jsme mu to přestali usnadňovat.
Společnost přátelská ke stáří je přátelštější ke všem
Většina změn, o kterých mluvím, navíc nepomůže jen seniorům.
Madlo pomůže člověku po operaci. Lavička rodiči s malým dítětem. Výtah člověku s kufrem nebo někomu, kdo si poranil nohu. Větší písmo člověku se zhoršeným zrakem. Srozumitelný formulář každému, kdo se v úředním jazyce neorientuje.
Bezpečný chodník ocení senior i dítě. Dostupná veřejná doprava pomůže člověku, který už neřídí, i tomu, kdo auto nikdy neměl. Místo k setkávání může být důležité pro mladého člověka, rodiče na rodičovské i osamělého seniora.
Tohle všechno bychom měli mít na paměti, když plánujeme naše města, služby i veřejné instituce.
Nejde o to vytvořit zvláštní svět pro starší lidi. Jde o to vytvořit svět, ve kterém se dobře žije lidem v různých životních etapách.
Stáří není katastrofa. Je to budoucnost, na kterou se můžeme připravit
Stárnutí populace nezastavíme. A ani bychom o něm neměli mluvit jako o katastrofě.
Je to přirozená součást života a zároveň změna, na kterou se můžeme připravit. Nejen tím, že budeme stavět další domovy pro seniory, vzdělávat pracovníky v sociálních službách a hledat nové zdroje financování. Také tím, že se zamyslíme nad tím, jak dnes stavíme domy, plánujeme ulice, organizujeme dopravu, poskytujeme veřejné služby a jak se díváme na lidi v různém věku.
Když dnes rozhodujeme o podobě veřejného prostoru, rozhodujeme také o tom, jak se nám v něm bude žít za dvacet nebo třicet let.
A to se týká každého z nás.
Nechci Českou republiku, která se o mě jednou bude umět jen dobře postarat.
Chci Českou republiku, která mi co nejdéle umožní, abych se o sebe mohla postarat sama.
Zemi, ve které budu moci zůstat aktivní, rozhodovat o svém životě, potkávat se s lidmi a využívat příležitosti bez ohledu na to, kolik mi bude let.
Myslím, že takovou zemi bychom měli začít stavět už dnes. Protože Česká republika musí být zemí pro každý věk.





