Článek
Výsledkem tak nemusí být vyšší výplata, ale pouze jiná skladba platu.
Když se začalo mluvit o plošném navyšování platů ve veřejném sektoru, položila jsem si poměrně jednoduchou otázku: Kde na to vezmeme peníze?
Není to otázka, která by měla zpochybňovat potřebu lépe zaplatit zaměstnance veřejných služeb. Naopak. V sociálních službách, zdravotnictví, školství i dalších oblastech máme profese, jejichž odpovědnost a náročnost si zaslouží odpovídající ohodnocení. Jenže slibovat vyšší platy je jedna věc. Zajistit, aby zaměstnanci skutečně dostali více peněz, je věc druhá.
A právě mezi těmito dvěma věcmi se podle mě začíná rozevírat poměrně zásadní rozdíl.
Vyšší tarif ještě neznamená vyšší výplatu
Vláda připravuje od 1. ledna 2027 změnu platových tabulek. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí se má změna dotknout přibližně 858 tisíc zaměstnanců veřejného sektoru. Jejím cílem je mimo jiné zajistit, aby nejnižší platový tarif dosahoval alespoň úrovně minimální mzdy, která má v roce 2027 činit 24 900 korun.
To je samo o sobě legitimní a potřebná změna. Dlouhodobě není dobře, pokud základní tarif nedosahuje ani minimální mzdy a zaměstnavatel musí rozdíl dorovnávat dalšími složkami platu.
Jenže součástí navrhované změny je také mimořádné přechodné opatření pro rok 2027: zaměstnavatel bude moci jednorázově snížit osobní příplatek až o částku, o kterou zaměstnanci vzroste tarif.
Co to znamená v praxi?
Představme si zaměstnance, který má dnes základní tarif 30 000 korun a osobní příplatek 5 000 korun. Jeho celkový plat činí 35 000 korun.
Od ledna mu nový tarif vzroste na 35 000 korun. Zaměstnavatel však může současně snížit osobní příplatek o 5 000 korun, tedy na nulu.
Výsledek? Před změnou měl zaměstnanec 35 000 korun. Po změně má opět 35 000 korun.
Jeho tarif se zvýšil, ale celkový plat nikoli.
Nejde o předpověď, že se to stane každému. Jde o možnost, kterou návrh výslovně připouští. A zaměstnanci by o ní měli vědět dříve, než začnou počítat s tím, že jim od ledna přijde vyšší výplata.
Sto miliard, které by nebylo možné zaplatit?
Na tiskové konferenci po jednání vlády, odborů a zaměstnavatelů 19. října 2026 ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka vysvětloval princip změny. Jeho součástí bylo také vyjádření Jiřího Horeckého, prezidenta Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů.
Ten uvedl, že první propočty bez možnosti započítat osobní příplatek proti zvýšení tarifu hovořily až o 100 miliardách korun, což by podle něj nebylo realizovatelné.
To je důležitá informace.
Ukazuje totiž, že otázka financování nebyla okrajovou komplikací, ale jedním z důvodů, proč se přechodné opatření do návrhu dostalo.
Současně zaznělo, že dopad na jednotlivé zaměstnance bude rozdílný. Záleží na profesi, délce praxe, platovém zařazení i výši osobního příplatku, který už dnes pobírají.
Právě Jiří Horecký na tiskové konferenci uvedl příklad pečovatelky s patnáctiletou praxí, u níž by tarif mohl vzrůst přibližně o 3 000 korun. Pokud ale její zaměstnavatel už dnes poskytuje osobní příplatek ve stejné výši a nemá prostředky na další navýšení, může dojít k přesunu této částky z osobního příplatku do tarifu. Výsledný plat pak zůstane stejný.
Jiná pečovatelka na stejné pozici, která osobní příplatek nemá, může naopak pocítit celé navýšení.
Stejná profese, podobná praxe, ale jiný výsledek na výplatní pásce.
A to je přesně situace, kterou je potřeba zaměstnancům srozumitelně vysvětlit.
Vláda slibuje, že nikomu plat neklesne. Ale co skutečné navýšení?
Je fér uvést také argumenty vlády.
Ministryně financí Alena Schillerová na stejné tiskové konferenci uvedla, že pro organizace placené ze státního rozpočtu je na změnu zajištěno financování. Hovořila o průměrném navýšení kolem 4 000 korun na osobu, přičemž část prostředků má směřovat cíleně k profesím s dlouhodobě nízkým ohodnocením.
Zároveň zdůraznila, že případná úprava osobního příplatku nesmí způsobit pokles celkového platu, tedy součtu tarifu a osobního ohodnocení.
To je podstatný závazek. Jenže je potřeba rozlišovat mezi tím, že zaměstnanci plat neklesne, a tím, že skutečně dostane přidáno.
Zachování dosavadní výše příjmu není totéž jako jeho zvýšení.
Navíc ministryně hovořila především o organizacích placených ze státního rozpočtu. U krajských, městských a obecních organizací zůstává otázka finančního zajištění složitější. Na tiskové konferenci zaznělo, že jednotliví zaměstnavatelé budou muset zohlednit vlastní rozpočty a možnosti.
Předseda Asociace krajů Radim Holiš otevřeně uvedl, že kraje v té době ještě neměly k dispozici kompletní vyčíslení dopadů a že bude nutné další jednání.
To je pro sociální služby mimořádně důležité. Mnoho z nich totiž není financováno přímo ze státního rozpočtu, ale prostřednictvím krajů, obcí a dalších zřizovatelů.
Nemůžeme proto automaticky předpokládat, že průměrná částka oznámená pro státní správu bude odpovídat situaci zaměstnanců v každém domově pro seniory, nemocnici nebo jiné příspěvkové organizaci.
Osobní příplatek není žádné kapesné
Jako ředitelka pobytové sociální služby považuji právě otázku osobních příplatků za zásadní.
Osobní příplatek není pro zaměstnance jen nějaká částka navíc, kterou dostává, protože se to zrovna hodí do rozpočtu. Je to nástroj, kterým zaměstnavatel oceňuje kvalitu práce, výsledky, schopnosti, pracovní nasazení a odpovědnost.
Zaměstnanec s ním počítá. Je součástí jeho pravidelného příjmu. Podle něj plánuje rodinný rozpočet, splácí hypotéku, platí nájem a běžné životní výdaje.
Samozřejmě rozumím tomu, že osobní příplatek není automaticky neměnnou složkou platu. Podle zákoníku práce má odrážet pracovní výsledky a kvalitu vykonávané práce. Pokud se tyto výsledky změní, může se změnit také jeho výše. Současná pravidla přitom vyžadují, aby snížení či odejmutí mělo odpovídající důvod.
Jenže navrhovaná jednorázová možnost je něco jiného. Změna by nemusela souviset se zhoršením práce zaměstnance, ale s přechodem na nové platové tabulky a s finančním nastavením celého systému.
A právě zde vidím problém.
Pokud zaměstnanec dlouhodobě odvádí kvalitní práci, plní své povinnosti a jeho pracovní výsledky se nezměnily, proč by měl přijít o osobní příplatek jen proto, že stát změnil způsob výpočtu tarifní složky?
Z pohledu zaměstnance je přece podstatné, kolik peněz dostane za svou práci. Ne to, jakým způsobem stát rozdělí jednotlivé složky jeho platu.
Kdo zaplatí změnu v sociálních službách?
V sociálních službách se navíc dostáváme k další důležité otázce.
Poskytovatelé už dnes řeší nedostatek pracovníků, rostoucí provozní náklady a nejistotu financování. Potřebujeme zaměstnance udržet, získávat nové a nabídnout jim podmínky, které odpovídají náročnosti jejich práce.
Pracovníci v přímé péči nesou každodenní odpovědnost za lidi, kteří potřebují pomoc s běžnými životními úkony. Jejich práce vyžaduje odborné znalosti, fyzickou i psychickou odolnost, trpělivost a schopnost reagovat na velmi rozdílné situace.
Pokud chceme, aby v sociálních službách zůstávali, musíme jejich práci také odpovídajícím způsobem ocenit.
Jenže ředitel zařízení nemůže vytvořit peníze, které v rozpočtu nejsou. Může hledat úspory, upravovat organizaci práce a plánovat provoz. Nemůže ale dlouhodobě nahrazovat systémové financování vlastními rezervami nebo očekáváním, že zaměstnanci přijmou každou změnu bez dopadu na svůj příjem.
Pokud stát rozhodne o změně platových tabulek, musí být jasné také to, jak bude tato změna financována u všech skupin zaměstnavatelů, kterých se týká.
Jinak se odpovědnost za politické rozhodnutí přesune na ředitele a ředitelky organizací. A právě oni pak budou muset svým zaměstnancům vysvětlovat, proč se slibované zvýšení na výplatní pásce neprojevilo v očekávané výši.
To nepovažuji za férové vůči zaměstnancům ani vůči zaměstnavatelům.
Opravovat tabulky ano. Ale říkejme přesně, co děláme.
Nechci zpochybňovat smysl celé reformy.
Současné platové tabulky mají své problémy. Je správné, aby základní tarif odpovídal náročnosti práce, délce praxe a aby zaměstnanci nemuseli být dorovnáváni na minimální nebo zaručený plat prostřednictvím dalších složek odměňování.
Vyšší pevná složka platu může přinést větší jistotu. Stejně tak je namístě diskutovat o tom, zda je současný systém tabulek dostatečně pružný a zda dokáže odpovídat proměňujícím se nárokům jednotlivých profesí.
Ale pokud vláda napravuje platové tabulky, měla by to také přesně takto komunikovat.
Neměla by vytvářet dojem, že každý zaměstnanec automaticky dostane na výplatní pásce o několik tisíc korun více. Zvlášť když sama připouští, že u části zaměstnanců může jít především o přesun peněz mezi jednotlivými složkami platu.
Zaměstnanci potřebují znát konkrétní dopad na svůj příjem. Potřebují vědět, jak se změní jejich tarif, zda se může změnit osobní příplatek, kdo zajistí financování a kolik skutečně dostanou.
Ne průměr. Ne obecný slib. Konkrétní odpověď pro konkrétního člověka.
Důvěra začíná u přesných informací
Největší problém celé debaty podle mě není samotná změna platových tabulek. Je to způsob, jakým se o ní mluví a jaká očekávání se tím u zaměstnanců vytvářejí.
Pokud veřejně oznámíme zvýšení platů, lidé přirozeně očekávají, že dostanou více peněz. Pokud ale současně připravujeme možnost, že se část navýšení vyrovná snížením jiné složky platu, musíme to říct stejně hlasitě a stejně srozumitelně.
Není možné komunikovat jen pozitivní část změny a její praktické dopady ponechat na zaměstnavatelích.
Od politiků bych očekávala, že budou za svá slova nést odpovědnost. A že zaměstnancům veřejných služeb vysvětlí nejen to, jak se změní tabulky, ale především co to bude znamenat pro jejich každodenní život.
Protože lidé, kteří pracují v sociálních službách, školství, kultuře nebo dalších veřejných profesích, nepotřebují slyšet jen to, že se jim přidává.
Potřebují vědět, kolik skutečně dostanou.
A já jako ředitelka sociální služby potřebuji vědět, z jakých prostředků mám jejich práci ocenit.
Zvýšení tarifu je změna v tabulce. Skutečné zvýšení platu je změna v životě zaměstnance. A mezi těmito dvěma věcmi musí být jasno.
