Hlavní obsah

LenkaK: Kolik lidí vlastně stojí za jedním obyčejným dnem v domově pro seniory?

Foto: Lenkakohoutova 67

Za fungováním jednoho domova pro seniory stojí mnoho lidí, profesí a činností, které zůstávají veřejnosti téměř neviditelné. Domov pro seniory je totiž malé město. A to nikdy nezavírá.

Článek

Když někomu řeknu, že jsem ředitelkou Domova Sulická, většinou si představí klienty a zaměstnance, kteří jim pomáhají s hygienou, oblékáním, jídlem nebo dalšími každodenními činnostmi.

Je to logické. Právě tato část práce je nejviditelnější. Jenže za dveřmi každého domova se odehrává ještě jeden svět. Svět, bez kterého by žádná pobytová sociální služba nemohla fungovat.

A někdy mám pocit, že si jeho rozsah neumíme představit ani při debatách o tom, kolik peněz sociální služby potřebují, kolik zaměstnanců mají mít a co všechno vlastně mají zajišťovat.

521 domovů a více než 33 tisíc lidí

Podle údajů Českého statistického úřadu žilo ke konci roku 2024 v českých domovech pro seniory 33 708 lidí. V celé republice tehdy fungovalo 521 těchto zařízení. To znamená, že se nebavíme o několika specializovaných institucích, ale o rozsáhlé součásti systému, který zajišťuje péči o desetitisíce lidí.

A za každým z nich stojí každodenní provoz, který se musí odehrávat bez přestávky.

Domov pro seniory totiž není kancelář, kterou lze v pátek odpoledne zavřít a v pondělí ráno znovu otevřít.

Funguje 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, celý rok. Včetně víkendů, svátků a nocí.

Zkusme si to představit na jednom jednoduchém příkladu. Jediné pracovní místo, které musí být obsazené nepřetržitě, představuje 168 hodin týdně. Při běžné čtyřicetihodinové pracovní době je to nejméně 4,2 plného pracovního úvazku. A to ještě nepočítáme dovolené, nemocenské, školení nebo další absence.

A takových činností, které musí být zajištěny v různých časech a různými profesemi, je v domově celá řada.

Kolik lidí vlastně pracuje v jednom domově?

Tady se dostáváme k zajímavému číslu.

Analýza Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, která vycházela z průzkumu mezi poskytovateli v lednu 2020, uváděla u domovů pro seniory průměrně 49,8 zaměstnance na jedno zařízení. Z toho 28,8 zaměstnance pracovalo v přímé péči.

Znamená to, že téměř polovina lidí v takovém zařízení zajišťovala jiné činnosti než bezprostřední péči o klienty.

A právě na tuto část provozu se ve veřejné debatě často zapomíná.

Nejde přitom o zbytečnou administrativu nebo nadbytečná pracovní místa. Jde o činnosti, bez kterých by se přímá péče jednoduše nemohla odehrávat.

Samozřejmě je nutné dodat, že jde o průměr ze staršího průzkumu, nikoliv o aktuální personální normu. Každý domov je jiný. Liší se kapacitou, skladbou klientů, jejich zdravotním stavem i mírou potřebné podpory.

A právě proto je zavádějící hledat jedno univerzální číslo, které by určovalo, kolik zaměstnanců má připadat na jednoho klienta.

Kuchař, zdravotní sestra, údržbář i účetní. Každý je součástí péče.

Představme si jeden obyčejný den v domově.

Ráno je potřeba připravit snídani. Někdo musí nakoupit potraviny, sestavit jídelníčky, zohlednit zdravotní omezení a připravit jednotlivé diety. Kuchaři musí vědět, kolik porcí připravit a jaké potřeby mají konkrétní klienti.

Současně začíná ranní péče. Pracovníci v přímé péči pomáhají klientům vstávat, s hygienou, oblékáním, přesuny a dalšími činnostmi. Zdravotní sestry zajišťují ošetřovatelskou péči, podávají léky podle ordinací lékařů, sledují zdravotní stav a řeší akutní situace.

Někdo mezitím uklízí pokoje a společné prostory. Někdo pere, suší, žehlí a vydává čisté prádlo. Někdo doplňuje hygienické potřeby.

A pak je tu údržba. Výtah, topení, elektroinstalace, požární zabezpečení, pračky, kuchyňské technologie. Všechno musí fungovat. Když v noci praskne voda nebo přestane fungovat elektřina, nemůžeme klientům oznámit, že máme z technických důvodů zavřeno.

Do toho sociální pracovníci komunikují s rodinami, vyřizují žádosti, připravují smlouvy a individuální plány. Aktivizační pracovníci organizují program, výlety, setkávání a další aktivity.

A někde v kancelářích se plánují směny, zpracovávají mzdy, kontrolují faktury, připravují rozpočty, řeší veřejné zakázky, personalistika, vzdělávání zaměstnanců a povinné výkaznictví.

Není to několik oddělených světů. Je to jeden propojený organismus.

Klienti nechtějí jen přežívat. Chtějí žít.

Tady se dostáváme k něčemu, co považuji za naprosto zásadní.

Lidé, kteří žijí v domovech pro seniory, nepřestávají mít svá přání, zájmy, vztahy a potřeby jen proto, že potřebují pomoc druhých.

Chtějí chodit ven, setkávat se s přáteli, vzdělávat se, slavit narozeniny, jezdit na výlety, poslouchat hudbu, mít své soukromí a rozhodovat o svém životě.

Nechtějí jen dostat snídani, oběd a večeři. Chtějí mít důvod těšit se na další den.

To ale znamená další práci, plánování a organizaci. Někdo musí připravit program, někdo zajistit dopravu, někdo klienty doprovodit a někdo celý den zabezpečit tak, aby vše proběhlo bezpečně.

A přitom právě tyto činnosti často rozhodují o tom, zda je zařízení skutečným domovem, nebo pouze místem, kde jsou zajištěny základní životní potřeby.

Kde končí péče a začíná administrativa?

To je otázka, se kterou se setkávám i při debatách o financování sociálních služeb.

Často slýcháme, že potřebujeme více pracovníků v přímé péči. Souhlasím. Bez dostatečného počtu kvalifikovaných lidí nemůže být péče kvalitní.

Ale kdo zajistí, aby tito lidé měli potřebné pomůcky? Kdo jim připraví směny? Kdo zajistí vzdělávání, zpracuje mzdy, nakoupí zdravotnický materiál a objedná servis zařízení? Kdo řeší kontroly, smlouvy, rozpočty a komunikaci s úřady?

To všechno je součástí fungování sociální služby.

Ministerstvo práce a sociálních věcí ostatně uvádí, že zákon nestanovuje jeden univerzální počet zaměstnanců na určitý počet klientů. Poskytovatel musí doložit personální zajištění služby a naplňovat standardy kvality. Organizace práce se tedy musí odvíjet od konkrétních potřeb lidí, kterým je služba poskytována.

A to je podle mě správně. Dva domovy se stejnou kapacitou totiž mohou mít úplně jiné potřeby, pokud v jednom žijí převážně soběstační klienti a ve druhém lidé vyžadující intenzivní každodenní podporu.

Nemůžeme proto kvalitu sociální služby měřit pouze jednoduchým poměrem zaměstnanců a klientů.

A co lidé „nahoře“ a „dole“?

Pod svými příspěvky občas čtu komentáře, že vedení neví, co se děje v každodenním provozu. Že lidé „nahoře“ rozhodují, zatímco skutečnou práci dělají ti „dole“.

Rozumím tomu, odkud takové poznámky mohou přicházet.

Práce v přímé péči je fyzicky i psychicky náročná. Zaměstnanci se setkávají s lidským stářím, nemocí, ztrátou soběstačnosti i těžkými životními situacemi. Jsou dny, kdy odcházejí domů opravdu vyčerpaní.

Vím také, že ne každé rozhodnutí vedení je pro zaměstnance příjemné nebo snadno pochopitelné. A rozhodně netvrdím, že vedení nemůže dělat chyby. Může. Musí ale umět naslouchat, přijímat kritiku a vědět, co se v každodenním provozu skutečně děje.

Odmítám však dělení na ty nahoře a ty dole.

Jako ředitelka Domova Sulická vím, že moje práce není důležitější než práce člověka, který ráno pomáhá klientovi vstát z postele. Je jiná. Nese jinou odpovědnost a vyžaduje jiné kompetence.

Stejně jako práce zdravotní sestry není méně důležitá než práce sociální pracovnice. A práce kuchaře není méně důležitá než práce člověka, který sestavuje rozpočet.

Každý máme svou roli. A každý máme odpovědnost za to, aby se lidem v našem domově žilo dobře.

Když mluvíme o penězích, měli bychom vědět, za co platíme

V roce 2024 žilo v českých domovech pro seniory téměř 34 tisíc lidí. Za každým z nich se skrývá nejen samotná péče, ale také stravování, energie, úklid, praní, údržba, zdravotnický materiál, bezpečnost, technologie a desítky dalších provozních činností.

Když tedy mluvíme o financování sociálních služeb, měli bychom se dívat na celý jejich provoz.

Kvalitní sociální služba není jen o počtu rukou, které pomáhají klientům. Je také o všem, co těmto rukám umožňuje dobře pracovat.

A především bychom neměli zapomínat, že za každou pracovní pozicí je konkrétní člověk, jeho odbornost, zkušenosti a odpovědnost.

Možná si příliš často všímáme pouze toho, co vidíme. A přehlížíme všechno, co musí fungovat v pozadí.

V Domově Sulická tomu říkáme naše malé město. Každý v něm má své místo a každý je pro jeho fungování důležitý.

Protože dobrý domov nevytvářejí jen ti, které je vidět. Vytvářejí ho všichni, kteří se na jeho každodenním fungování podílejí.

A možná bychom na to měli myslet pokaždé, když začneme diskutovat o tom, kolik sociální služby stojí a kolik lidí v nich vlastně pracuje.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz