Článek
Dnes bude jeden z těch, u kterých se moc nesměju, zastavím se a přemýšlím o tom, jak plyne život a jak může zůstat člověk najednou jako na opuštěném ostrově.
Před časem jsme při přijímací komisi v domově pro seniory posuzovali jednu žádost.
Ke každému člověku, který žádá o přijetí do sociální služby, přistupujeme individuálně. Zjišťujeme jeho zdravotní stav, sociální situaci a především to, jakou podporu skutečně potřebuje.
V téhle žádosti ale bylo něco, co mě zaujalo na první pohled.
Úhledným písmem a krásným slohem tam jeden starší pán napsal v podstatě malé volání o pomoc.
„Jsem tu sám. Manželka zemřela. Bydlím v pátém patře bez výtahu. Děti žijí mimo Českou republiku. Kamarádi už nežijí nebo se za mnou do pátého patra nedostanou. Nic mi není, umím se o sebe postarat. Jsem jen sám a potřebuji lidi okolo sebe. Chci ven.“
Ta poslední dvě slova se mnou zůstala.
Chci ven. Páté patro. Bez výtahu.
Člověk, který o sobě tvrdí, že je vlastně zdravý a všechno zvládá, jen to páté patro…
V tu chvíli jsem přemýšlela, jestli domov pro seniory má být řešením samoty… nemá.
Samota sama o sobě není důvodem, proč by se měl člověk stěhovat do pobytové sociální služby. A právě proto existuje sociální šetření.
Nečteme jen papír, prostě sociální pracovníci jdou za člověkem do jeho přirozeného prostředí. Díváme se, v jakých podmínkách člověk skutečně žije, co zvládá, s čím potřebuje pomoc a jestli je jeho vlastní hodnocení situace opravdu přesné.
A u tohoto pána se ukázalo, že tak úplně přesné nebylo.
„Nic mi není“ totiž nebyla tak docela pravda.
Sociální šetření ukázalo, že jeho zdravotní stav není tak dobrý, jak sám popisoval, a že jeho potřeby už dávno nejsou jen o samotě. Pomoc skutečně potřeboval, a tak jsme ho přijali k nám do Domova Sulická.
Najednou nebyl sám v pátém patře.
Měl kolem sebe lidi.
Mohl být mezi ostatními.
Mohl si popovídat.
Mohl ven, zkrátka pookřál.
A nějaký čas u nás s radostí žil.
Když si na něj vzpomenu, vrací se mi především ta jeho věta:
„Jsem jen sám a potřebuji lidi okolo sebe.“
Protože samota je zvláštní věc.
Není vidět.
Člověk kvůli ní nemusí chodit o berlích.
A do kolonky zdravotní diagnóza ji také nenapíšete.
Přesto může postupně změnit celý život.
A někdy navíc zakryje i další problémy. Člověk si zvykne. Přizpůsobí se. Něco už nezvládá, ale připadá mu to normální.
„Nic mi není.“
„Já to zvládnu, nepotřebuji pomoc.“
A pak přijde někdo zvenku a zjistí, že pomoc už je opravdu potřeba.
Tenhle příběh mě ale přiměl přemýšlet ještě nad něčím jiným.
Při svém životě v letu často říkám, že nestíhám.
Práce, schůzka, honím termín, ještě tenhle telefon musím vyřídit, zase jdu pozdě domů…
Při mém způsobu života, všimla bych si člověka, který žije vedle mě a už se třeba nedokáže dostat z pátého patra?
Všimla bych si, že souseda, kterého jsem dlouho nepotkala, nevídám nikoliv proto, že je někde pryč, ale protože už prostě nedokáže vyjít ven?
Bohužel si musím odpovědět, že tohle fakt nevím.
A právě proto mi podobné příběhy občas trochu srovnají moje vlastní tempo.
Nemůžeme všechny osamělé lidi vzít k sobě.
A domov pro seniory rozhodně nemá být lékem na každou lidskou samotu.
Ale můžeme zazvonit u souseda a zeptat se ho jak se má a jestli něco nepotřebuje.
Náš budoucí klient tehdy napsal:
„Chci ven.“
Nakonec se ven dostal.
A jsem ráda, že jsme u toho mohli být.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy vycházejí ze skutečného života Domova Sulická. Některé okolnosti a údaje měním tak, aby zůstala zachována důstojnost a soukromí našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy veselý, někdy těžký, někdy překvapivý a občas také docela šílený.
