Článek
Protože senior v 65 letech může vypadat úplně jinak než senior v 85 nebo 95 letech. Jeden stále pracuje. Jiný podniká. Další cestuje, sportuje, stará se o vnoučata nebo chodí na univerzitu třetího věku. Jiný už potřebuje pomoc s nákupem a úklidem. A další člověk žije v domově pro seniory a potřebuje každodenní podporu při většině běžných činností.
Všichni jsou senioři. Ale jejich životní situace jsou úplně jiné.
Česko stárne. A rychle
Na konci roku 2025 žilo v České republice 2 272 755 lidí ve věku 65 let a více. To představovalo 20,8 % celé populace. Pro srovnání: v roce 1993 tvořili senioři přibližně 13 % obyvatel.
Česká společnost tedy stárne nejen pocitově. Je to velmi konkrétní demografická změna.
Na 100 dětí do 15 let připadalo na konci roku 2025 už 138 lidí ve věku 65 a více let. ČSÚ očekává, že kolem roku 2040 tento poměr překročí 200.
A ještě jedno číslo je podle mě velmi důležité.
Člověk, kterému je dnes 65 let, má před sebou v průměru ještě řadu let života. V roce 2025 byla naděje dožití žen ve věku 65 let dalších 20,8 roku a u mužů 17,1 roku.
Důchod tedy rozhodně není synonymem pro konec aktivního života.
A právě to bychom si měli připomínat.
Senior není automaticky člověk, který potřebuje péči
Když se řekne senior, často okamžitě začneme mluvit o důchodech, nemocech, domovech pro seniory nebo péči.
Jenže velká část lidí ve vyšším věku žádnou intenzivní pomoc nepotřebuje.
Někteří lidé pracují i po dosažení důchodového věku. Podle dat ČSÚ ze Sčítání 2021 tvořili pracující senioři ve věku 65+ v Praze více než pětinu seniorů se zjištěnou ekonomickou aktivitou; v některých regionech byl jejich podíl výrazně nižší.
To je důležité.
Protože když mluvíme o „seniorech“, neměli bychom si představovat pouze člověka, který sedí doma a čeká na pomoc.
Může to být šedesátisedmiletá lékařka, která stále pracuje.
Sedmdesátiletý řemeslník, který už sice odešel do důchodu, ale ještě několikrát týdně pracuje.
Sedmdesátipětiletá žena, která každé ráno venčí psa, chodí cvičit a odpoledne vyzvedává vnoučata ze školy.
Ale také osmdesátiosmiletý člověk, který už sám nezvládá hygienu, oblékání nebo přípravu jídla.
A právě mezi těmito dvěma póly existuje obrovské množství různých životních situací.
Stáří není jeden stav
Možná bychom se proto měli přestat ptát:
„Co potřebují senioři?“
A začít se ptát:
„Co potřebuje konkrétní člověk v konkrétní životní situaci?“
To je velký rozdíl.
Protože člověk může být v 75 letech zcela soběstačný.
A jiný může v 68 letech potřebovat každodenní pomoc.
Rozhoduje zdravotní stav, genetika, životní styl, sociální prostředí, bydlení, rodinné vztahy, příjem i mnoho dalších okolností.
Věk sám o sobě nám o člověku řekne překvapivě málo.
A potom je tu skupina lidí, o kterých mluvíme nejčastěji
Lidé, kteří už pomoc potřebují.
Český statistický úřad v roce 2024 evidoval mezi lidmi staršími 65 let velmi vysoký podíl osob se zdravotním postižením. Ve skupině 65–79 let se zdravotní postižení týkalo 28,1 % lidí žijících v soukromých domácnostech, u lidí ve věku 80 a více let to bylo 58,8 %.
Tady už se dostáváme k otázce péče.
A ta může vypadat velmi různě.
Někdo potřebuje dvě hodiny týdně
Například paní, která žije sama ve svém bytě. Ještě si uvaří. Zvládne se obléct. Dokáže si dojít na poštu. Ale už jí dělá problém velký nákup nebo úklid.Nemusí kvůli tomu opouštět svůj domov.
Může využít terénní pečovatelskou službu, která za ní přijde domů a pomůže jí s konkrétními činnostmi. Právě tak je podle MPSV terénní pečovatelská služba nastavena.
A možná právě díky několika hodinám pomoci týdně zůstane ve svém bytě ještě několik let.
To je velmi důležitý výsledek. Nejen pro ni, také pro její rodinu.
A koneckonců i pro stát.
Jiný člověk potřebuje pomoc každý den
Pak máme člověka, který už nezvládne být doma ani s pomocí terénních služeb.
Potřebuje pomoc ráno vstát. Obléct se. Osprchovat. Najíst se.
V průběhu dne potřebuje dohled nebo asistenci. A večer znovu pomoc.
V takové situaci může být vhodná osobní asistence nebo jiná forma intenzivnější podpory v domácím prostředí.
A teprve když už péči nelze v domácím prostředí zajistit ani kombinací dostupných služeb a podpory rodiny, přichází na řadu pobytová sociální služba.
Domov pro seniory není „poslední etapa života“
Tohle je další stereotyp, kterého bychom se měli zbavit. Domov pro seniory není místo, kam člověk „odložíme“, když už se o sebe neumí postarat. Je to jedna z forem podpory.
MPSV definuje domovy pro seniory jako pobytovou službu pro lidi se sníženou soběstačností, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné osoby. Součástí služby ale není jen péče. Patří sem také aktivizační činnosti, kontakt se společenským prostředím, pomoc při uplatňování práv a další podpora.
A přesně tak by měl domov fungovat. Ne jako čekárna. Ale jako místo pro život.
I člověk, který potřebuje pomoc s hygienou, může chtít jít na výlet. Může chtít vidět rodinu. Může mít rád hudbu. Může chtít chodit do kavárny. Může se zamilovat. Může se hádat. Může mít špatnou náladu. Může mít vlastní názor. Může chtít něco jinak, než bychom si představovali.
Pobytová služba člověku neodebírá jeho osobnost.
A někdy je potřeba úplně jiný typ služby
U lidí s Alzheimerovou nemocí nebo jiným typem demence může být situace ještě komplikovanější. Nejde jen o to, že člověk potřebuje pomoc s hygienou nebo jídlem. Potřebuje prostředí, které je přizpůsobené jeho orientaci, bezpečí a specifickým potřebám.
Právě pro tyto lidi existují domovy se zvláštním režimem. Ani tady ale nemůžeme člověka redukovat na diagnózu. Člověk s demencí není „demence“. Je to stále člověk se svou historií, vztahy, vzpomínkami, zvyky a důstojností.
Co z toho vyplývá pro stát?
Podle mě především to, že nemůžeme plánovat péči o seniory pouze podle počtu lůžek v domovech. Potřebujeme celý systém.
Někdo bude potřebovat terénní pečovatelskou službu. Někdo osobní asistenci. Někdo odlehčovací službu pro rodinu. Někdo domácí zdravotní péči. Někdo ambulantní službu. A někdo pobytovou službu.
Česká republika se na tento problém bude muset připravit ve velkém. MPSV a ÚZIS ve svých predikcích očekávají v dalších letech výrazný růst potřeby dlouhodobé ošetřovatelské, sociální a sociálně-zdravotní péče. Do roku 2035 má výrazně narůst počet lidí ve věku 80+ a spolu s tím i potřeba domácích, terénních i pobytových služeb.
To znamená, že budeme potřebovat nejen více míst.
Budeme potřebovat také více lidí, kteří budou schopni tuto péči poskytovat.
Nechtějme po všech seniorech totéž
Tohle je možná nejdůležitější věc, kterou bych si chtěla k Mezinárodnímu dni seniorů připomenout. Nechci společnost, která bude na všechny lidi po šedesátce koukat stejně. Nechci, aby se automaticky předpokládalo, že člověk po odchodu do důchodu přestává být aktivní.
Ale nechci ani opačný extrém – představu, že každý musí být co nejdéle soběstačný, aktivní, zdravý a „užitečný“.
Protože někdy člověk prostě potřebuje pomoc. A není to selhání. Potřebovat pomoc není ostuda. Stárnutí není nemoc a závislost na pomoci druhého člověka není ztráta lidské hodnoty.
Každý má právo stárnout po svém
Někdo chce v 70 letech pracovat. Jiný chce cestovat. Někdo chce každý den hlídat vnoučata. Jiný chce mít klid a číst si doma. Někdo chce žít celý život ve svém bytě. Jiný se bude cítit lépe v domově, kde má kolem sebe lidi a dostupnou péči. A někdo jiný bude potřebovat specializovanou službu kvůli demenci.
Ani jedna z těchto variant není špatně. Špatně je pouze to, když člověku možnost volby nedáme. Proto by podle mě měla být skutečným cílem politiky pro seniory nikoli snaha vytvořit „správný model stáří“. Ale vytvořit společnost, ve které existuje dost možností, aby si člověk mohl zvolit ten svůj.
Stárnutí není něco, co se týká „těch druhých“. Je to naše budoucnost. A otázka podle mě nezní: „Co uděláme se seniory?“
Měli bychom se ptát: „Jak chceme jednou žít my sami?“
A podle toho bychom měli stavět celý systém péče, sociálních služeb, zdravotnictví, bydlení i podpory rodin. Protože dobrá společnost není ta, která se postará jen o své zdravé a soběstačné.
Dobrá společnost je ta, ve které může člověk důstojně žít v každém věku – ať už právě pracuje, cestuje, vychovává vnoučata, žije sám doma, nebo potřebuje každodenní pomoc druhých.
