Článek
COVID.
Doba, která prověřila úplně všechno.
I nás.
V Domově Sulická jsme tehdy dělali maximum proto, abychom naše klienty ochránili. Abychom udrželi zdraví, klid a pokud se onemocnění objevilo, tak aby se dál nešířilo.
Nebyla to jednoduchá doba. Ale jednu věc vím jistě - ustáli jsme ji se ctí.
A taky nás naučila něco důležitého. Že tým drží při sobě, že klienti pro nás nejsou čísla, že jsme pro klienty a zaměstnance byli schopni zajistit nemožné, jen se udržet ve zdraví. A že někdy i v těžkých chvílích vznikají momenty, na které se nedá zapomenout.
Na tu dobu nemám úplně hezké vzpomínky. Ale některé příběhy v sobě měly zvláštní lehkost i přes těžkost doby.
Roušky. Velké téma.
Obecně byli lidé s mentálním postižením od jejich nošení osvobozeni. Ale tam, kde jsme viděli, že to klient zvládne, snažili jsme se ho motivovat. Vysvětlovat. Ukazovat. Opakovat. Prostě dělat to, co jsme dělali všichni.
Jednou jsem se ptala jednoho z klientů.
„Ríšo, proč nenosíte roušku, když jste mezi ostatními? Vy to přece zvládnete.“
Podíval se na mě, usmál se a s naprostým klidem odpověděl: „Já roušku nosím, paní ředitelko.“
Nechápavě jsem se na něj podívala. „Paní šéfová, hele, mám ji tady v kapse.“
A měl pravdu! Roušku skutečně měl, zmačkanou v kapse.
Zadání bylo jasné: Nosit roušku. Klient ho splnil. Jen si ho vyložil po svém, jak tu roušku nosit.
Dnes se u této vzpomínky zasměju. Tehdy jsem přemýšlela, jak podobným situacím předejít. Ale tehdy to byl jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že i v těžké době se občas objeví situace, která vám připomene, že život má i svoji lehčí stránku.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
