Článek
K Evropskému dni mozku pořádá Domov pro seniory v Malešicích soutěž, která se jmenuje Malešický mozek. Klienti Domova Sulická se jí účastní každý rok.
A berou to opravdu vážně.
Trénují dopředu, řeší otázky, přemýšlí se strategií a před odjezdem je v mezi našimi soutěžícími vždycky cítit lehká nervozita. Prostě soutěžní atmosféra, jak má být.
Den před soutěží jsem potkala jednu z klientek ze soutěžního týmu.
„Paní ředitelko,“ říká mi, „já mám takovou trému! My trénujeme jako o život.“
Snažila jsem se ji uklidnit. Říkala jsem jí, že to určitě zvládnou, že nejde jen o soutěž. Že je to hlavně příležitost potkat další lidi, podívat se, jak to funguje jinde, a prostě si udělat hezký den.
Klientka se na mě chvíli dívala a pak úplně vážně odpověděla:
„Já jsem stejně nervózní. Chceme ukázat, že v Domově Sulická jsme nejlepší. Tu nervozitu ze sebe nesundám. Jdu si dát sklenku vína.“
Můj člověk!
Jen já na rozdíl od ní trémou zrovna moc netrpím, což není vždycky dobře.
Soutěž samotná dopadla velmi dobře. Dokonce tak dobře, že jsme skončili… bramboroví.
A víte proč?
Kvůli jedné jediné otázce.
Jedné.
Prostě jsme ji přehlédli a nezodpověděli.
Když mi to klienti vyprávěli, musela jsem se trochu pousmát. Každý, kdo někdy dělal test, ví, jak snadno se to může stát.
Jenže pro naše soutěžící to nebyla jen drobnost.
Druhý den za mnou přišel jeden z klientů a skoro se mi omlouval. Říkal, že odpověď vlastně znal. Jenže právě ta otázka byla za hodně bodů. A protože ji přehlédl, skončili jsme nakonec čtvrtí.
Snažila jsem se celou situaci trochu odlehčit.
Vysvětlovala jsem mu, že pro mě je celý tým Domova Sulická za jedničku. Že ta otázka byla opravdu snadno přehlédnutelná a že soutěž byla velmi náročná.
Popravdě si myslím, že kdybych tam seděla já, měla bych s některými otázkami docela velký problém.
Jenže klient se na mě podíval a řekl větu, která mě trochu zarazila.
„My nejsme hloupí. My víme. Navíc jsme chtěli ukázat, že na tom jsme dobře!“
V tu chvíli mi to došlo - ta velká snaha dokázat, že na to mají.
Já vím, že mají! Navíc ta sounáležitost s Domovem Sulická pro mě znamená prostě hodně.
Naši klienti jsou jedničky. Nejen ve vědomostech, ale hlavně ve snaze, odvaze a chuti do života.
A jestli něco tuším, tak to, že příští rok budou trénovat ještě víc.
Protože tu jednu otázku si budou pamatovat ještě hodně dlouho.
A kdo ví.
Třeba příští rok přivezeme místo brambory rovnou medaili.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
