Článek
V domově pro osoby se zdravotním postižením je běžné, že klienti trénují běžný život. Starají se o sebe, o domácnost, učí se věci, které většina lidí dělá úplně automaticky.
Třeba i praní.
Někteří si třídí prádlo, perou, suší a někdy dokonce i žehlí. Prostě normální život.
Jenže v domově pro seniory se s tím většinou vůbec nepočítá. Prádlo se odnáší do centrální prádelny a je vyřešeno.
Pokud by si ho chtěl někdo vyprat sám, tak maximálně v umyvadle.
My v Sulické jsme si ale řekli, že to zkusíme jinak. Protože když si člověk celý život pral svoje prádlo sám, proč by o tuhle obyčejnou věc měl přijít jen proto, že se přestěhoval do domova pro seniory?
Domov samozřejmě musí mít centrální prádelnu a tu také máme. Jenže představte si, že vaše prádlo je prané s prádlem dalších lidí. A vy máte třeba jiný oblíbený prací prášek. Nebo jinou aviváž. Nebo prostě chcete dál dělat něco, co jste celý život dělali sami.
A také si řekněme upřímně ještě jednu věc.
Občas se v prádelnách něco ztratí nebo poničí.
My, kteří jsme kdysi nosili velké prádlo do společných prádelen, víme, jak dokázala zabolet díra v oblíbeném prostěradle nebo na svátečním ubrusu.
Tak jsme se rozhodli, že přání klientů vezmeme vážně.
Zajistit prostor nebyl problém. Pořídit pračky a sušičky také ne.
Pak ale přišla realita.
Musíte změnit provozní řád. Nechat ho schválit hygienou. Seznámit s ním zaměstnance. Napsat pravidla provozu pro malou prádelnu.
Hygiena navíc požadovala, aby měla každá domácnost vlastní pračku a sušičku.
Musíte zajistit prací prášek, aviváž a dezinfekci. Samozřejmě s tím, že když chce klient použít vlastní prostředky, tak mu v tom nebráníme.
Když jsem si myslela, že máme hotovo, přišlo další zjištění.
Je potřeba připravit návod na praní a sušení v pochopitelné podobě.
A ještě označit pračky podle domácností. Prádelna totiž musí být na jednom společném místě a ne přímo na jednotlivých domácnostech.
Takže: Uf, máme to!
Kdo chce, může si prát sám.
Kdo nechce, tomu prádlo vypereme v centrální prádelně.
Naše klientky si tenhle malý krok velmi pochvalují. Dokonce jsme už pořídili i žehličku a žehlící prkno. Za ty nervy, tisíce papírů a schválení, to stálo! (A přitom taková blbost, že :D)
Ukázalo se totiž, že někdy stačí docela malá věc, aby si člověk mohl zachovat kus svého běžného života.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
