Článek
Zdůrazňuji ale slovo návrh. O změnách bude ještě rozhodovat Parlament, takže dnes nemluvíme o hotové změně zákona. Přesto si myslím, že je dobře, že se stát snaží systém posunout.
Návrh počítá například se snížením některých poplatků penzijních společností, větším využíváním investiční strategie zohledňující věk střadatele, podporou spoření mladých lidí a postupným ukončením transformovaných fondů. U lidí do 30 let má být zároveň možné získat státní příspěvek až ve výši 40 procent vlastního měsíčního vkladu. Ministerstvo financí odhaduje dodatečný dopad navrhovaných změn na veřejné rozpočty přibližně na 1,2 miliardy korun ročně.
To všechno jsou kroky, které dávají smysl.
Dlouhodobě totiž říkám, že důchodový systém nemůže stát pouze na otázce, kolik nám jednou vyplatí stát.
Průběžný důchodový systém musí zůstat základem zabezpečení ve stáří. Vedle něj ale potřebujeme mnohem více podporovat vlastní finanční odpovědnost.
A právě tady bych současný návrh ještě posunula.
Stát má motivovat. Nemusí všechno zaplatit
Nejsem si jistá, jestli je nejlepší cestou neustále zvyšovat podíl státu na tom, kolik si lidé na důchod odkládají.
U mladých lidí má podle návrhu státní podpora výrazně vzrůst. Rozumím tomu. Mladého člověka je potřeba motivovat, aby začal spořit co nejdříve.
Čas je totiž při dlouhodobém investování jeden z největších spojenců.
Ale současně bychom si měli položit otázku:
Má stát pouze přidávat další peníze, nebo může také nastavit pravidla tak, aby lidé své vlastní peníze využívali co nejefektivněji?
Podle mě je druhá možnost velmi zajímavá.
Proto bych se méně soustředila na to, kolik stát ještě přidá, a více na to, jak odměnit rozumné využití peněz, které si člověk sám vytvořil.
Penzijko by mělo být skutečně penzijkem
Představme si člověka, který třicet nebo třicet pět let pravidelně spoří. Řekněme, že si postupně vytvoří úsporu jeden milion korun. V šedesáti pěti letech odejde do důchodu. A má dvě možnosti.
První: celý milion si nechá vyplatit.
Druhá: nechá si peníze postupně vyplácet například dalších deset let jako pravidelný měsíční příjem.
Obě možnosti mají své opodstatnění. A rozhodně bych nikomu nezakazovala vzít si vlastní peníze najednou. Jsou jeho.
Ale pokud stát desítky let podporuje penzijní spoření z veřejných prostředků, podle mě dává smysl, aby více zvýhodnil člověka, který své úspory skutečně používá jako doplněk důchodu.
To je přece hlavní důvod, proč jsme si je vytvářeli.
Jaký je v tom praktický rozdíl?
Vezměme velmi zjednodušený příklad: Člověk má při odchodu do důchodu naspořeno 1 200 000 korun. Pokud si celou částku vybere najednou, dostane sice okamžitě velkou sumu peněz, ale tím také tento zdroj pravidelného příjmu skončí. Může za ně například opravit střechu, koupit auto, pomoct dětem s bydlením nebo je investovat jinam.
To všechno je legitimní.
Pokud ale stejnou částku použije jako doplněk důchodu a nechá si ji vyplácet deset let, jde v jednoduchém modelu o 10 000 korun měsíčně po dobu deseti let, samozřejmě před započtením případného dalšího zhodnocení, poplatků a dalších podmínek konkrétního produktu.
A najednou máme něco úplně jiného.
Ne jednorázovou částku.
Ale druhý příjem ve stáří.
Při patnáctiletém čerpání by stejná částka představovala v jednoduchém modelu 6 667 korun měsíčně.
Člověk si samozřejmě může říct, že deset tisíc měsíčně je pro něj lepší než šest a půl tisíce.
Někdo jiný bude chtít peníze rozložit na delší dobu.
A přesně tak by podle mě měl systém fungovat.
Ne diktovat lidem, co mají udělat, ale motivovat je k rozhodnutí, které je pro jejich budoucnost výhodné.
A tady bych změnila pravidla
Jednorázový výběr bych samozřejmě zachovala. Ale člověku, který se rozhodne čerpat své úspory jako pravidelný příjem po určitou dobu, bych nabídla lepší podmínky.
Může jít například o daňové zvýhodnění, zachování určité podpory, zvýhodnění dalších příspěvků. Nebo o jiný mechanismus, který bude motivovat lidi k tomu, aby si z vlastních úspor vytvořili skutečnou rentu.
Důležité je, aby si člověk mohl vybrat. Pět let? Deset? Patnáct? Podle své životní situace.
Protože jinou potřebu bude mít člověk v 65 letech, jinou v 75 a jinou člověk, který odchází do důchodu s vlastním bydlením a jinou ten, který ještě splácí hypotéku.
A teď ještě jeden příklad
Představme si manželský pár: Oba celý život pracují. Oba si spoří. Jeden z nich zemře. Na jeho penzijním spoření zůstane například 500 tisíc korun.
Tyto peníze samozřejmě nezmizí. Současná právní úprava počítá podle konkrétní situace smlouvy a nastavení účastníka s výplatou určené osobě nebo s dědickým řešením.
Ale právě tady vidím další prostor pro chytrou motivaci. Pozůstalý manžel nebo manželka může říct: „Ty peníze teď nechci vybrat. Chci je dál použít na svoje zabezpečení ve stáří.“
Proč mu tuto možnost výrazně nezvýhodnit?
Peníze mohou zůstat v rodině a dál plnit stejný účel
Představme si, že manželce je v době úmrtí manžela 67 let.Má vlastní důchod. Má vlastní penzijní spoření. A zároveň zdědí nebo jinak získá nárok na prostředky z manželova penzijního spoření. Má několik možností:
Může peníze použít na bydlení.
Může pomoct dětem.
Může si koupit něco, co si celý život odkládala.
Nebo si je může nechat vyplácet.
To všechno je její právo. Já bych ale nabídla ještě jednu možnost:
Nechte peníze v systému a použijte je jako další zdroj svého důchodového příjmu.
Pokud by například zůstalo 500 tisíc korun a člověk by se rozhodl čerpat je deset let, v jednoduchém modelu jde o dalších přibližně 4 167 korun měsíčně. Není to málo.
Pro seniora může taková částka znamenat rozdíl mezi tím, jestli si může dovolit pravidelně zajít do restaurace, zaplatit některé služby, přispět vnoučatům, nebo jestli každou korunu dvakrát obrátí.
A především: nejsou to další peníze státu.
Jsou to peníze, které už rodina sama vytvořila.
A tady vidím podle mě velmi zajímavý princip
Stát nemusí všechno řešit tím, že bude do systému posílat další a další peníze. Může vytvářet pravidla, která povedou lidi k odpovědnému chování. To je podle mě mnohem zdravější princip.
Stát řekne: Chceš si spořit? Pomůžeme ti. Chceš spořit dlouhodobě? Nastavíme systém tak, aby to dávalo smysl. Chceš své úspory použít jako pravidelný příjem ve stáří? Zvýhodníme tě. Chceš peníze vybrat najednou? Je to tvoje právo.
To je motivace spojená se svobodou volby.
Nezapomínejme, že stát už dnes platí za motivaci lidí
Tady se dostáváme zpátky k veřejným penězům. Pokud stát poskytuje ke spoření státní příspěvky a zároveň poskytuje daňová zvýhodnění, je legitimní ptát se, jaký výsledek za tyto veřejné prostředky dostáváme.
Neznamená to, že bychom měli lidem kontrolovat, za co své peníze utratí. Znamená to pouze, že můžeme lépe nastavit motivaci.
Pokud cílem podpory je lepší zabezpečení lidí ve stáří, pak by logicky měla být nejvíce podporována právě ta část chování, která k tomuto cíli vede.
A pravidelný příjem ve stáří k němu podle mě vede lépe než jednorázové vybrání celé částky.
Důchod není jen jeden příjem
O důchodovém systému bychom proto měli začít přemýšlet trochu jinak. Budoucí důchod člověka nemusí být jen jedna částka od státu. Může být složený z několika zdrojů: základní starobní důchod, vlastní penzijní úspory, další investice a úspory, příjem z majetku a případně také příjem z práce, pokud člověk pracuje i ve vyšším věku.
To je podle mě mnohem zdravější pohled na budoucnost. Stát má zajistit základ. Člověk má mít možnost vytvořit si nad tento základ další vrstvu zabezpečení. A pravidla mají být nastavená tak, aby se dlouhodobá odpovědnost vyplatila.
A proč je to důležité právě dnes?
Protože česká společnost stárne.
Na konci roku 2025 žilo v Česku 2,27 milionu lidí ve věku 65 let a více. To představovalo 20,8 procenta celé populace. Podle projekcí ČSÚ bude podíl seniorů v populaci dál růst a kolem poloviny století se může pohybovat kolem 29 procent.
To znamená, že budeme potřebovat systém, který nebude stát pouze na jednom zdroji příjmu.
Čím více bude seniorů a čím méně lidí v produktivním věku, tím důležitější bude, aby lidé měli možnost vytvářet si vlastní finanční rezervy.
Ale také aby tyto rezervy uměli smysluplně využít.
A ještě jeden důležitý důsledek
Pravidelný příjem z vlastních úspor může mít význam i pro sociální systém. Představme si dva seniory se stejným státním důchodem. První má navíc pravidelný příjem například 7 000 korun měsíčně z vlastních úspor. Druhý si všechny úspory vybral najednou a dnes už žádný další příjem nemá.
Jejich životní situace bude úplně jiná. První má větší prostor zaplatit si některé služby sám. Může si snáze zaplatit pomoc v domácnosti. Může si připlatit za některé služby. Může pomoci rodině. A může si déle udržet určitou životní úroveň bez toho, aby byl odkázán na další veřejnou podporu. To samozřejmě neznamená, že si bohatší senior nemůže nikdy nárokovat žádnou pomoc. Znamená to ale, že vlastní příjem ve stáří posiluje jeho ekonomickou samostatnost.
A právě to by měl stát podporovat.
Nechci lidem říkat, co mají dělat se svými penězi
To je pro mě zásadní. Peníze, které si člověk vytvořil, jsou jeho majetkem. Neměli bychom mu říkat: „Nesmíš si je vybrat.“
Stejně tak bychom ale měli mít možnost říct: „Pokud je necháš pracovat pro své stáří a budeš je čerpat postupně, nabídneme ti lepší podmínky.“ To je podle mě zásadní rozdíl.
Zákaz je něco jiného než motivace.
A moderní stát by podle mě měl být především dobrým tvůrcem pravidel.
Lepší penzijko tedy ano. Ale pojďme ještě dál.
Vítám snahu vlády modernizovat doplňkové penzijní spoření. Vítám snížení poplatků. Vítám snahu motivovat mladé lidi. Vítám větší důraz na dlouhodobé investování. A vítám také debatu o tom, jak má třetí pilíř skutečně fungovat. Ale právě teď bych položila další otázku:
Proč ještě více nepodpořit člověka, který své úspory ve stáří nepoužije jako jednorázovou částku, ale jako pravidelný příjem?
Stát má garantovat základní důchod a stabilní pravidla. Má motivovat lidi, aby si na budoucnost vytvářeli vlastní rezervy. A pokud už takové rezervy existují, měl by podporovat jejich rozumné využití.
Protože smyslem penzijního spoření přece není jen našetřit peníze. Smyslem je mít z nich v době, kdy už člověk nepracuje, lepší život.
