Článek
Každý rok v červnu pořádáme v domově pro osoby se zdravotním postižením Vítání léta. Je to jeden z nejhezčích dnů v roce.
Najednou se potkají klienti ze všech tří domů i tří bytů, přijedou rodiny, opatrovníci, přátelé, bývalí zaměstnanci, sousedé i lidé, kteří nás třeba jen přišli poznat.
Na jeden den je Sulická malý festival. Letos nám počasí dalo pořádně zabrat. Vedro bylo takové, že by se na chodníku dalo smažit vajíčko.
Ale odradit nás? To ani náhodou.
Na pódiu hrály kapely. Někdo tančil. Někdo zpíval. Někdo posedával ve stínu. A skoro všichni něco jedli.
Musím říct, že naši klienti mají na podobných akcích opravdu vlastní gastronomickou strategii.
Jeden měl v jedné ruce pivo.
Ve druhé cukrovou vatu.
Další nesl popcorn.
A najednou slyším: „Ředitelko, podrž mi to. Jdu si pro klobásu.“
Podívala jsem se na něj. „Nechcete nejdřív dojíst popcorn? Klobása za chvíli nikam neuteče.“
Podíval se na mě takovým tím pohledem, kterým dávají klienti najevo, že jsem právě nepochopila něco úplně zásadního. „To nejde.“
Chvíle ticha. „Za chvíli mám totiž naplánovaný pivo.“
No… Proti gustu…
Existují plány, do kterých ředitelka prostě nemá zasahovat.
Našeho dlouholetého lékaře podobné kombinace vždycky bavily.
Jednou se rozhlédl po areálu, kde klienti střídali klobásy, hermelíny, koláče, popcorn, cukrovou vatu a pivo, a s naprostým klidem prohlásil:
„Buď tady budu dneska v noci zapotřebí já, nebo budete potřebovat hodně toaletního papíru.“
Musím říct, že se zatím pokaždé spletl.
Klienti to zvládnou se ctí.
A s plným žaludkem.
Letos jsme navíc byli nesmírně vděční našim sponzorům. Díky nim jsme měli obrovské množství melounů. A věřte mi, při tom vedru chutnaly snad ještě lépe než ta klobása.
Občas si říkám, že lidé zvenku možná nechápou, proč je pro některé naše klienty jídlo tak důležité.
Jenže ono nejde jen o jídlo.
Jde o zážitek.
O možnost dát si to, na co mám chuť.
O vůni grilované klobásy.
O cukrovou vatu, kterou si člověk nedává každý den.
O pivo s kamarády.
O festivalovou pohodu.
O pocit, že dneska je prostě svátek.
A přesně takový by měl být.
Možná bych jako ředitelka měla víc přemýšlet nad vyváženou stravou.
Jenže někdy je mnohem důležitější, aby si člověk vychutnal život.
Klidně i s popcornem, klobásou, cukrovou vatou a pivem.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
