Článek
A dnes je na řadě jeden z dovolené.
Měla jsem 14 dní volna.
Kolo. Vinice. Velké Bílovice a okolí a pak rakouské Wachau.
Příjemné počasí. Prostě úplně jiné tempo.
Tedy… mělo to být jiné tempo.
Jenže já jsem zjistila, že zpomalit vlastně neumím.
Několikrát denně jsem si opakovala větu, kterou často říkám našim klientům:
„Nikam nespěchejte. Nic neuteče. Každý máme svoje tempo.“
A hned nato jsem přemýšlela, co bych ještě ten den mohla stihnout.
Ještě támhle. Ještě na ten kopec. Ještě do dalšího vinařství. Ještě na vyhlídku.
Ještě…
A pak mi došlo, že klientům se podobné rady dávají mnohem snáz než sama sobě.
Při jednom z výletů jsem projížděla oblastí, kde právě vrcholila sklizeň meruněk. Byly úplně všude. Na trzích. V koláčích. V marmeládách. V pálenkách. Myslím, že jsem zahlédla dokonce i meruňkové mýdlo.
A tak jsem si vzpomněla na dobu před dvanácti lety. Krátce poté, co jsem nastoupila do Domova Sulická, jsem navštívila svého kamaráda na Moravě. Je skvělý vinař, ale také vlastní sad.
Když se dozvěděl, že vedu domov pro osoby se zdravotním postižením, úplně vážně se mě zeptal:
„Kolik máš klientů? Každému pošlu láhev vína.“
Musela jsem se smát.
Vysvětlila jsem mu, že víno asi nebude úplně nejlepší nápad.
Na chvíli se zamyslel.
A za chvíli nakládal do auta bedny meruněk.
„Tak jim odvez aspoň Moravu v podobě meruněk.“
A já je opravdu odvezla. Štědrost na jihu Moravy je bude vždycky neskutečná. Za meruňky jsem zaplatila jen slovem: „Díky!“
Koláč, i čerstvé meruňky k jídlu si klienti opravdu moc užili. Radost byla veliká.
Možná právě proto jsem si na ten okamžik vzpomněla až v rakouském Wachau.
Člověk někdy potřebuje ujet pár stovek kilometrů, aby se mu připomněla vzpomínka stará dvanáct let.
Po dovolené jsem se do práce těšila. Opravdu.
Na první poradě jsem kolegům vyprávěla, jak jsem vlastně z té dovolené unavená.
Kolik jsme toho na kole ujeli.
Kolik míst jsme navštívili.
Jak mám hlavu plnou nápadů.
Jak se těším, až se pustíme do dalších věcí.
A v tu chvíli se z druhého konce stolu ozvalo:
„Málo se unavila…“
Rozesmála jsem se.
Protože měli pravdu.
Celý rok říkám klientům, že není potřeba pořád někam spěchat. Že život není závod. Že si člověk může sednout na lavičku, dát si kávu a jen tak být.
A pak přijde moje dovolená.
A já zjistím, že největší problém se zpomalováním mám právě já.
Možná bych měla začít poslouchat vlastní rady. Jen si nejsem úplně jistá, jestli to příští dovolenou zase vydržím. Ale jedno vím určitě.
Odpočinula jsem si.
A do Sulické jsem se vracela s pocitem, že jsem zase doma.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
