Článek
Budou o něčem, s čím se za těch dvanáct let v Domově Sulická potkávám pořád.
„Mami, proč ten pán tak divně mluví?“
Možná jste podobnou otázku od dítěte někdy slyšeli. Dítě se zeptá, ostatně proč ne, je to dítě. Vidí člověka, který se chová jinak, jinak mluví, jinak se pohybuje nebo jinak reaguje. A chce vědět proč. Na tom není nic divného.
Mnohem zajímavější bývá reakce nás dospělých.
„Pšššt. Nekoukej tam.“
Nebo:
„Pojď, jdeme.“
Případně ještě rychlé:
„On je nemocný.“
A hurá pryč zrychleným krokem. Jako kdyby samotný pohled mohl být nebezpečný.
Přitom by možná stačilo říct:
„Ten pán má mentální postižení. Některým věcem možná rozumí jinak než ty a s něčím potřebuje pomoci.“
Hotovo. Žádná tragédie. Můžeme pokračovat na zmrzlinu.
Za roky v Domově Sulická jsem poznala spoustu lidí s mentálním postižením. A víte, co mě na tom pořád baví?
Jak rozdílní jsou.
Jeden chce pracovat, další vařit, někdo trénuje zavazování bot, jiný chce do vlastního bydlení. Někdo maluje, další sportuje, miluje muziku, filmy, kino nebo pizzu.
Někdo vám dá velmi jasně najevo, že dneska na žádnou aktivitu nejde, protože se mu prostě nechce.
Když nad tím přemýšlím, zase tak zvláštní to není.
Také máme svoje nálady, sny, lásky, záliby, ale i průšvihy, skvělé a mizerné dny.
Každý jsme totiž nějak jiný, a to je dobře.
Někdo svoji jinakost nosí viditelněji, u někoho ji poznáte až po letech.
Někdo potřebuje pomoc s orientací ve světě a jiný zase celý život neumí říct, že nějakou pomoc potřebuje.
Někdo skvěle počítá, ale neumí mluvit s lidmi.
Jiný si s vámi bude hodinu povídat, ale při placení v obchodě potřebuje podporu.
Mentální postižení je jen jednou z mnoha podob lidské odlišnosti.
Rozhodně není hranicí mezi „námi“ a „jimi“.
A ano, člověk s mentálním postižením může komunikovat jinak. Může potřebovat více času, aby pochopil, co se kolem něj děje. Může potřebovat podporu při rozhodování. Může reagovat způsobem, který nás překvapí.
Ale z ničeho z toho nevyplývá, že je méně důležitý. A už vůbec ne méně člověkem.
Jedna věc mě za ty roky nepřestává fascinovat. Umění našich klientů.
Viděla jsem obrazy lidí s mentálním postižením, před kterými jsem dokázala stát opravdu dlouho.
Jedna moje kolegyně to kdysi popsala nádherně: „Je to ryzí pocit. Nic není vyumělkované jen proto, aby se to líbilo.“
Přesně!
V těch obrazech jsou příběhy, je tam radost, strach, barvy, nálady, vztahy, touha, v těch obrazech je nevyumělkovaný život, tak jak ho vidí člověk s mentálním postižením.
Stejný svět emocí, jaký máme všichni.
Možná proto mě pořád trochu zlobí, když někdo o lidech s mentálním postižením mluví, jako by stáli někde vedle společnosti.
Nestojí.
Jezdí s námi tramvají, chodí do školy, do práce, nakupují, zatancují si na koncertu, sedí v kavárně, sportují, milují, nenávidí, jsou milí i naštvaní. Angažují se, zajímají se, volí. Chtějí být a jsou prostě součástí společnosti, jako kdokoliv jiný.
Možná tedy nemusíme děti učit, aby se nedívaly na člověka, který nevypadá jako ze šablony.
Můžeme je učit, aby se nebály právě jinakosti.
Když se dítě příště zeptá:
„Mami, proč ten pán tak divně mluví?“
Nemusíme ho tahat za ruku na druhou stranu ulice. Můžeme mu to prostě vysvětlit.
Protože dítě se teprve učí, jak se dívat na svět. A je na nás dospělých, jestli ho naučíme odlišnosti se bát, nebo ji přijímat jako přirozenou součást života.
Jinakost totiž není diagnóza.
Jinakost je normální součást života.
Možná se pak jednou přestaneme ptát:
„Co mu je?“
A začneme se ptát mnohem normálněji:
„Jak se má?“
A to by byl docela pěkný posun.
A jeden další zamyšlení z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy vycházejí ze skutečného života Domova Sulická. Jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost a soukromí našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy veselý, někdy těžký, někdy překvapivý a občas také docela šílený.
