Článek
Kdysi k nám do služby nastoupil mladý člověk. Říkejme mu Honza.
Začínal v domově pro osoby se zdravotním postižením v malé garsoniéře. A od prvního dne bylo vidět, že má jasno. Chce být samostatný, chce si řídit svůj život podle sebe a chce se zapojit do běžné společnosti.
Pracoval na sobě opravdu neuvěřitelně. Učil se starat o domácnost, prát, vařit, fungovat v běžném životě. Nebylo to jednoduché, ale nevzdal to, nikdy!
Postupně se posunul do chráněného bydlení, kde už potřeboval jen menší podporu.
A dnes?
Dnes bydlí sám. Má pronajatou garsonku, chodí do práce, žije svůj život.
S Domovem Sulická ale nikdy neztratil kontakt. Občas si napíšeme, zavoláme si. Když něco potřebuje, ví, že se na nás může obrátit.
A jednou se na mě obrátil s prosbou, kterou jsem opravdu nečekala.
„Vezmete mě do Senátu? Viděl jsem Vás na fotce s panem Vystrčilem, chtěl bych ho taky poznat,“ řekl mi tenkrát.
Musím přiznat, že mě to na chvíli zaskočilo. Ale zároveň jsem věděla, že to zkusím.
Miloše Vystrčila znám a vím, že lidé se zdravotním postižením pro něj nejsou neviditelní. A tak to klaplo prakticky hned.
V den návštěvy jsme přišli do Senátu, uvedli nás do jednací místnosti a za chvíli přišel Miloš Vystrčil. Úplně přirozeně, bez jakéhokoliv odstupu, se představil.
Honza se představil také.
A začal rozhovor.
Normální, lidský rozhovor, v dobré náladě, o životě, práci, politice. Došlo i na Honzovu práci a na to, jak se mu daří žít samostatně. A došlo i na témata jako je třeba zastřihování vousů :-).
Prostě je to normální téma k diskuzi mezi muži!
Pak jsme se přesunuli do pracovny předsedy Senátu. Honza se rozhlížel po fotografiích na stěnách a začal vyjmenovávat jednotlivé osobnosti. Poznal všechny.
Jen Dalajláma mu dal trochu zabrat, nikoliv, že by ho nepoznal, ale slovo Dalajláma bylo pro jeho výslovnost prostě těžké. Pan Vystrčil uznal, že Honza ví, o kom je řeč.
Nakonec jsme se rozloučili a vyšli ven.
Honza mě doprovodil k autu a sám pokračoval do práce.
Cestou mi říká: „Ten pan předseda je docela príma chlapík. Normálně jsme si popovídali. On se se mnou i vyfotil. Dík, že jsem tu mohl být.“
A přesně takhle by to vlastně mělo být.
Jsme jedna společnost. Politiky si volíme. Honza je také volič.
A když požádal o setkání, byl přijat. A prostě si popovídal.
Já jsem byla jen tichým průvodcem.
A musím říct, že mě to nejen bavilo, ale i poučilo.
Protože někdy zjistíte, že i velké věci mohou být vlastně úplně normální.
Poznámka mimo tento příběh, ale s příběhem souvisí: naše práce v sociálních službách, pokud to jen trochu jde, má vést k plnohodnotnému životu. V domově Sulická jsme za mého působení poslali do běžného života, na který jsme je dlouhodobě připravovali, zhruba 50 klientů s mentálním postižením. Žijí mezi námi navazují vztahy, pracují, jsou prostě naší součástí.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
