Článek
Přesně 1. července je to 12 let, co jsem nastoupila do Domova Sulická.
Dvanáct let.
Když to vyslovím nahlas, zní to skoro neuvěřitelně.
Za tu dobu jsem zažila stovky porad, možná stovky kontrol, několik rekonstrukcí, období klidnější i taková, kdy jsem si říkala, že už snad nemůže přijít nic dalšího.
A pak samozřejmě přišlo. Po COVIDu přišla válka na Ukrajině a uprchlíci z řad lidí s mentálním postižením.
Když jsem před dvanácti lety nastoupila do Domova Sulická, netušila jsem, že jednou budu psát Deníček šílené ředitelky. Ale po tisících příběhů, které jsem měla možnost prožít s klienty a kolegy, jsem pochopila, že by byla škoda nechat je jen tak odplynout.
Za těch dvanáct let jsem poznala stovky klientů a stovky kolegů.
Poznala jsem lidi, kteří se naučili žít samostatně.
Lidi, kteří odešli do vlastního bydlení.
Lidi, kteří si našli práci, přátele, partnera nebo prostě jen větší odvahu žít svůj život podle sebe.
A poznala jsem také mnoho těch, kteří nás navždy opustili, ale v našich vzpomínkách zůstávají dál.
Když si dnes vybavím uplynulých dvanáct let, nepřijdou mi na mysl projekty, tabulky ani výroční zprávy. Dodnes slyším větu jedné klientky z domova pro seniory: „Paní ředitelko, nebuďte tak dobrá, aby Vás nevyměnili, my Vás tu chceme, líp se nám tu žije a je tu s Vámi sranda.“
Vybaví se mi „boj“ klienta za hovězí vývar, i když ho ten den jedl.
Nekonečná úroda rajčat a melounů našich klientů.
Slepice, čmeláci, ryby, papoušci nebo morčata, zvířena, která s námi v domově žila nebo žije.
Klientka, která mi vysvětlila, že její nehty jsou hezčí než moje.
Paní, která první den pobytu odcestovala díky virtuální realitě do Říma a odmítla vybalovat kufry.
Klient, který poctivě nosil roušku v kapse.
Honza, který chtěl navštívit Senát a vřele bez ostychu podebatoval s panem předsedou Vystrčilem.
Pétanque, lukostřelba, zabíjačka, bramborový salát, topinky s česnekem, pečení vánočního cukroví, rozsvěcení vánočního stromku i stovky dalších příběhů, které by mi nikdo nevěřil, kdybych je sama nezažila.
Možná právě proto mám svoji práci pořád ráda.
Protože každý den přinese něco nového.
Něco, co vás rozesměje.
Něco, co vás dojme, až skrýváte slzu dojetí, ale i smutku, tu slzu, co nikdy neukážete.
A někdy také něco, co vám připomene, proč to všechno děláte.
Často říkám, že vedu tři pobytové služby - Domov pro osoby se zdravotním postižením, Chráněné bydlení, Domov pro seniory. Ve skutečnosti jsem ale už dvanáct let součástí jednoho velkého příběhu.
Příběhu lidí, kteří se nevzdávají. Příběhu kolegů, kteří chodí do práce s vědomím, že jejich práce má smysl. Mám ale na mysli také příběhy bývalých kolegů, kteří naši cestu prostě jít nechtěli, je prostě náročná. Příběhu rodin, které nám svěřují své blízké. A příběhu klientů, kteří mě i po dvanácti letech nepřestávají překvapovat.
Za těch dvanáct let jsem pochopila ještě jednu věc. Dobrá sociální služba nevzniká tím, že všechno děláte správně. Vzniká tím, že vám na lidech opravdu záleží. Že hledáte cesty tam, kde jiní vidí překážky. A že si i po letech dokážete zachovat lidskost, humor a trochu zdravého bláznovství.
Protože bez něj by to v Sulické nikdy nešlo.
Dnes, po dvanácti letech, necítím „jen“ hrdost. Cítím vděčnost.
Za všechny klienty, kteří mě něco naučili.
Za všechny kolegy, kteří byli a jsou součástí této cesty.
Za důvěru rodin a opatrovníků.
A za to, že mohu dělat práci, ve které vidím neskutečný smysl každý den.
Pokud bych měla těch dvanáct let shrnout jednou větou, zněla by jednoduše: Bylo to dvanáct let práce, radosti, starostí, smíchu, občasných slz a mnoho lidských příběhů.
A neměnila bych ani den. Snad touhle cestou ještě chvíli půjdu, věřím, že to bude zase pěkná jízda, zkrátka jako doposud.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím. Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený. Díky moc za společných 12 let v Domově Sulická.
