Článek
Protože rádi sdílíme zkušenosti, jezdí k nám do Domova Sulická poměrně často lidé z jiných sociálních služeb, stejně jako my jezdíme ke svým kolegům.
Potkáváme se nejenom napříč republikou, ale i Evropou.
Kolegové se přijíždí podívat, jak pracujeme, co se nám daří, co se naopak učíme a kde jsme možná udělali nějakou chybu. Mluvíme o tom, co můžeme od sebe navzájem čerpat, z čeho se poučit. Jednou k nám přijela skupina stážistů z Dánska.
Zaparkovali před budovou a začali vystupovat z aut.
A v tu chvíli se objevil klient Pavel.
Pavel je komunikativní člověk, který má rád lidi a návštěvy obzvlášť.
Takže než jsem stihla dojít ke dveřím, už vítal první hosty.
Podával ruce, představoval se, snažil se navázat hovor.
Samozřejmě česky.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že tito lidé mu nejspíš nerozumí.
Že mluví dánsky a anglicky.
Pavel se na chvíli zamračil.
Pak pokrčil rameny.
A dál na všechny významně pokyvoval hlavou.
Jako by říkal: „No dobře, nějak tu komunikaci zvládneme.“
Když jsme se všichni sešli na recepci a začali si hosty rozdělovat, kdo kam půjde, Pavel najednou převzal iniciativu.
Začal ukazovat rukama.
Tady si stoupněte.
Vy sem.
Vy trochu doprava.
Kupodivu ho všichni poslouchali.
Dánská delegace disciplinovaně plnila jeho pokyny.
Když byl spokojený s rozmístěním lidí, vystoupil si na schod. Aby byl trochu výš.
Rozhlédl se po celé skupině. A slavnostně pronesl:
„Tohle je domov. Tady bydlíme. Hallo!“
A významně pokynul na přivítanou rukou.
Nastala krátká chvíle ticha.
A pak přišel potlesk.
Velký potlesk.
Pavel se rozzářil.
Od té chvíle byl součástí delegace. Chodil za námi. Občas souhlasně pokýval hlavou. Občas pronesl svoje tradiční „jojo“. A dohlížel, jestli všechno probíhá tak, jak má.
Když se návštěva chýlila ke konci a Dánové odjížděli, postavil se Pavel vedle mě na chodník. Chvíli sledoval odjíždějící auta. Pak si hluboce oddechl.
A povídá: „No a zase tady máme klid.“
Musela jsem se smát.
Ale vlastně měl pravdu.
Návštěva byla milá. Byla přínosná. Nikdo nevstupoval klientům do soukromí ani do pokojů. A přesto zasáhla do jejich běžného dne. Do rytmu, na který jsou zvyklí.
Když jsem poslouchala Pavla, vzpomněla jsem si na svoje rodiče. Když jsme za nimi přijeli na víkend, byli rádi, že nás vidí - povídalo se, jedlo se, smálo se.
A když jsme odjížděli, pokaždé zaznělo: „Tak a zase tu bude klid.“ Nemysleli to zle. Jen se těšili na svůj rytmus, svoje zvyky a svoji pohodu.
A vlastně je to stejné i u nás. Návštěvy vítáme. Rádi ukazujeme, jak žijeme a pracujeme. Rádi sdílíme zkušenosti.
Ale když se za nimi zavřou dveře, vrátí se domov ke svému běžnému životu.
A to je dobře.
Protože zatímco pro návštěvníky je Domov Sulická místem, kam přijeli načerpat zkušenosti, pro naše klienty je to prostě domov. Místo, kde chtějí mít svůj klid, své zvyky a svůj každodenní život.
A přesně o tom byl i Pavlův hluboký povzdech: „No tak. A máme tady zase klid.“
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
