Článek
O tomhle tématu jsem už několikrát psala a mluvila i v médiích. Je to totiž tak absurdní, že se to přesně hodí do Deníčku šílené ředitelky. Stalo se to jednou v prosinci…
Zvednu telefon a na druhé straně se ozve paní, která se představí jako pracovník veterinární správy. Jméno si už dnes nepamatuji, ale obsah hovoru si pamatuji velmi dobře.
„Dobrý den, paní ředitelko, dostali jsme anonymní podnět, že u vás dochází k týrání ryb.“
V první chvíli jsem byla přesvědčená, že si ze mě někdo dělá legraci. Dokonce jsem v tom šoku odpověděla, že žádné jezero doma opravdu nemám a že tatínek má rybník, ale nevím, jaké ryby v něm, jsou…
Paní na druhé straně telefonu mě ale rychle vrátila do reality.
„Ne doma. V domově pro seniory.“
V tu chvíli mi konečně došlo, že máme v areálu malé okrasné jezírko. Koho by napadlo, že mě někdo bude udávat za opravdu malé okrasné jezírko a ryby v něm…
Tehdy jsem byla v Domově pro seniory Sulická teprve pár měsíců. Řešila jsem mnoho organizačních věcí, personálních problémů a provozních starostí, připravovala fúzi dvou domovů. Upřímně řečeno, ryby opravdu nebyly na vrcholu mého seznamu priorit.
Začala jsem tedy přemýšlet, jak bych vlastně ty ryby mohla týrat.
Protože jsem v tomto směru absolutní laik, začala jsem zjišťovat, jak to s našimi rybami vlastně je. Poradila jsem se s lidmi, kteří tomu rozumí. Zjistila jsem jen, že v našem jezírku plavou kapříci, kteří mohou bez problémů přezimovat venku. Mají pravidelné krmení, voda se čistí a z pohledu odborníků je všechno v pořádku.
Přesto kontrola opravdu dorazila. Veterinární správa přijela, jezírko zkontrolovala, zjistila přesně to, co jsme zjistili i my, a zase odjela.
Správní řízení bylo zahájeno, ukončeno a založeno.
Dodnes tomu vlastně úplně nevěřím.
Někdo si opravdu dal práci s tím, aby napsal anonymní udání, že v domově pro seniory týráme ryby.
Dneska už se tomu směju.
Jen mě občas napadne, kolik času a energie to celé stálo. Stát reagoval na anonym, úřad zahájil řízení, pracovníci přijeli na kontrolu, sepsali zápis a vše uzavřeli.
A já si pokaždé, když jdu kolem našeho jezírka, na tuhle historku vzpomenu. Stejně jako když se mě kdokoliv zeptá na největší absurditu za mého vedení Domova Sulická.
A také si občas říkám, že být ředitelkou sociální služby znamená být připravená opravdu na všechno. Třeba i na kontrolu kvůli týrání ryb.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
