Článek
Jeho hlavní hrdina už mezi námi bohužel není, ale pokaždé, když si na něj vzpomenu, musím se usmát. Někteří lidé totiž dokážou mluvit nejen slovy.
Přesně tak to měl klient, o kterém chci dneska vyprávět. Mluvil očima, svým výrazem, držením těla, prosebným a výmluvným tónem svého hlasu.
Tenhle klient měl svoje oblíbené místo u vchodu do domova. A tam čekal, nikoliv n zaměstnance, ale na cizí návštěvy, popřípadě na dodavatele.
Jakmile přišel někdo cizí, spustil.
Že má málo jídla.
Že má hlad.
A že nutně potřebuje desetikorunu.
Na párek. Ten se podotýkám v naší kavárně ani nedá koupit.
Prosím, představte si tu situaci očima návštěvníka.
Přijdete do Domova Sulická a hned u dveří stojí klient, který vám se smutným výrazem vysvětlí, že má hlad a potřebuje deset korun, aby si mohl koupit něco k jídlu.
Co uděláte?
Samozřejmě vytáhnete desetikorunu.
Někteří návštěvníci šli ještě dál, začali mu nosit jídlo.
Protože přece nenecháte hladového člověka bez jídla.
A náš klient? Tak ten to všechno obratem snědl.
Což samo o sobě nebyl problém.
Jenže on samozřejmě dostával běžně všechno jídlo u nás.
Takže jedl snídani, svačinu, oběd, svačinu, večeři a k tomu ještě to, co dokázal získat od návštěv. Výsledek byl poměrně předvídatelný. Bylo mu špatně. Jen nám nějakou dobu trvalo zjistit proč.
Celou svoji soukromou potravinovou sbírku totiž provozoval velmi profesionálně.
Když byli poblíž zaměstnanci, nic se nedělo.
Žádná desetikoruna, žádný hlad a ani zmínka o touze po párku.
Byl to naprosto spokojený klient.
A pak do příběhu vstoupil můj tatínek.
Jednou za mnou přijel a tak nějak opatrně se mě zeptal:
„Prosím tě, jak vy tady lidem vlastně dáváte jídlo? Jak velké jsou porce?“
Zpozorněla jsem.
„Normálně. Proč?“
Tatínek začal trochu rozpačitě vysvětlovat, že když mi minule vezl med, potkal u vchodu pána. A ten měl hlad. Tak mu dal požadovanou desetikorunu.
Jenže když přijel příště, pán měl hlad znovu. A tak mu tatínek přivezl něco k jídlu.
Pak zase něco. Tu chlebíčky. Tu dortík.
V tu chvíli mi začalo docházet, že máme problém.
Ne s množstvím jídla. S marketingem.
Protože jestli totéž náš klient vyprávěl každé návštěvě, musela část veřejnosti odcházet z Domova Sulická s představou, že vedení nechává klienty hladovět a nebohý člověk si musí u vchodu vybírat na párek.
Začali jsme tedy pátrat. A zjistili jsme, že můj tatínek rozhodně nebyl jediný.
Následovala práce s klientem. Vysvětlování, domlouvání, hledání řešení.
Klient navíc měl od rodiny na domácnosti krabičku s vlastními laskominami.
„Tak si přece můžete vzít něco z krabičky.“
Odpověď byla jasná. To ne! Laskominy jsou přece na horší časy.
Těžko se s takovým ekonomickým plánováním polemizuje.
Asi po týdnu jsem měla pocit, že jsme se někam posunuli.
Potkala jsem klienta a pochválila ho.
Že už nestojí u dveří, že nežádá návštěvy o jídlo, že nevybírá peníze na párek.
Všechno jsme si hezky zopakovali. Klient pozorně poslouchal, usmíval se a přikyvoval. Bylo vidět, že si rozumíme, měla jsem ze sebe skoro dobrý pocit.
Rozloučila jsem se a chtěla odejít.
Klient se na mě podíval, chvíli mlčel a pak povídá:
„Nemáš desetikorunu?“
Neměla!
A hlavně jsem pochopila, že nás čeká další kolo, možná ještě několik.
Když na něj dnes vzpomínám, pořád mě to baví.
Ne proto, že bychom se smáli jeho chování.
Ale protože byl ve své snaze neuvěřitelně přesvědčivý, vytrvalý a vlastně i docela vynalézavý.
A můj tatínek? Ten mi nevědomky provedl jednu z nejlepších kontrol stravování v historii Domova Sulická.
Takže kdybyste někdy přišli do sociální služby a hned ve dveřích vás někdo s prosebným pohledem požádal o desetikorunu na párek, nezoufejte.
Možná jste právě potkali člověka, který má po obědě, v krabičce zásobu laskomin na horší časy a právě zkouší, jestli náhodou nevyjde ještě druhý dezert.
Protože některé příležitosti se prostě mají využít.
A jeden další příběh z Domova Sulická vám zase brzy povím.
Tyto příběhy vycházejí ze skutečného života Domova Sulická. Jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost a soukromí našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy veselý, někdy těžký, někdy překvapivý a občas také docela šílený.
