Článek
Když jsme v Domově pro seniory Sulická začali měnit park kolem budovy, měli jsme docela jednoduchou představu. Nechtěli jsme jen kus zeleně, na který se člověk dívá z okna.
Chtěli jsme místo pro setkávání, procházky, povídání i malé dobrodružství. Prostě prostor, kde někdo najde klid a jiný zase rozruch.
Trvalo to docela dlouho. Ale nakonec se to povedlo. A jak už to bývá, sotva se podaří zrealizovat jeden plán, přijde nový nápad.
Jednoho dne za mnou přišli klienti s jasným požadavkem.
„Paní ředitelko, my bychom chtěli pétanque.“
Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem dobře slyšela. Ale slyšela. A bylo mi jasné, že není prostor na otázky a diskuzi. Že udělám vše pro to, abychom ho u nás v parku měli!
Tak jsme pořídili pétanque .
A nestačili jsme se divit. Najednou se začalo trénovat. Klienti si dávali malé turnaje, vyzývali se mezi sebou a někteří začali brát hru opravdu vážně.
Pak přišel další nápad. Myslím, že to bylo na jedné z mnoha návštěv pana starosty u nás v domově. Klienti už trénovali nějakou dobu…
„Přijďte si někdy s námi zahrát, pane starosto!“
Pan starosta výzvu přijal a skutečně přišel!
V den turnaje jdu po chodbě a jeden z klientů na mě volá.
„Paní ředitelko, mohl bych s vámi na chvíli mluvit?“
„Samozřejmě. Co se děje?“
Klient se rozhlédl kolem sebe, jestli nás někdo neposlouchá, a trochu potichu říká:
„Víte, já bych se chtěl zeptat, jak to bude s tím turnajem s panem starostou.“
Chvíli čekám, co přijde.
„Jestli ho máme nechat vyhrát, nebo můžeme hrát naplno.“
Musím přiznat, že jsem se nejdřív rozesmála. Klient ale pokračoval úplně vážně.
„Víte, my se bojíme, aby potom domov neměl méně peněz. Nebo aby vás neodvolali.“
Vysvětlila jsem mu, že patříme městu, ne městské části, že pan starosta k nám chodí dobrovolně a rád a že pokud bude poražen, opravdu se vůbec nic nestane.
Klient si viditelně oddechl.
„Jé, to jsem rád. Víte, my poctivě trénujeme a my ho vyklepneme.“
„Tak ho vyklepněte,“ odpověděla jsem. „A kdyby náhodou ne, máme připravenou i cenu útěchy.“
Ta jeho starost mě vlastně dojala.
Je hezké vidět, že klientům na Domově Sulická záleží. Že cítí sounáležitost a trochu i týmovou hrdost. Jen jsem ještě netušila, že tím naše sportovní ambice zdaleka nekončí!
Netrvalo dlouho a část klientů se vrátila z jiného pražského domova, kde se účastnili sportovního dne.
„Paní ředitelko, oni tam mají lukostřelbu!“
Následovala krátká pauza.
„A my ji nemáme.“
A pak zazněla věta, která mě definitivně přesvědčila, že být ředitelkou sociální služby znamená být připravená opravdu na všechno.
„My ji potřebujeme. A vy to určitě pochopíte.“
No… Tak už trénujeme i lukostřelbu.
Sportovní aktivity se u nás totiž šíří neuvěřitelně rychle. Stačí, aby někdo někde něco viděl a za chvíli to máme také.
Ale je pravda, že radost z pohybu, soutěžení a společných vítězství za to stojí. Díky první vlaštovce pétanque v domově pro seniory máme dnes tuto hru také v domově pro osoby se zdravotním postižením. Tam nás čeká první plnohodnotná sezóna.
A kdo ví, co přijde příště…?
Protože v Domově Sulická nikdy nevíte, jestli zítra někdo nepřijde s tím, že v jiném domově mají třeba curling.
A to by přece byla škoda nemít.
Jeden takový příběh vám zase brzy povím :-).
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
