Článek
Když se k nám klienti nastěhují, chvíli trvá, než si zvyknou na nové prostředí. Nový pokoj, nové chodby, nové dveře. Není divu, že se někdy stane, že se člověk trochu ztratí.
Proto se snažíme orientaci co nejvíc usnadnit. Na dveře pokojů dáváme obrázky, někdy fotografie, někdy jiné drobné pomůcky, aby klienti poznali, kde bydlí.
Většinou to funguje.
Ale někdy také ne.
A tak se občas stane, že klient vejde do cizího pokoje, který si jeho obyvatel zapomněl zamknout. Rozhlédne se, ulehne do postele, přikryje se a prostě usne.
Takové situace se nám staly už několikrát.
Jednou jsme dokonce řešili záhadné zmizení umělého chrupu jedné klientky. Klientka tvrdila, že si zuby večer uložila do šuplíku ve svém pokoji.
Jenže ráno tam nebyly.
A tak jsme začali pátrat. Společně s klienty jsme otevřeli spoustu šuplíků v pokojích, kde mohla klientka během svého nočního putování ulehnout.
Hledali jsme opravdu poctivě. Ale zuby jsme už nikdy nenašli.
Jiná situace byla ještě o něco překvapivější.
Jednoho dne přišel za personálem klient a trochu rozpačitě si stěžoval.
„Hele, já mám v posteli ženskou.“
Chvíli jsme nevěděli, jestli si dělá legraci.
„Kdyby to bylo před dvaceti lety, tak bych zajásal,“ pokračoval úplně vážně. „Ale teď? Já ji ani nedokážu z pokoje vyhodit. A vlastně ji ani nechci budit.“
Pak dodal větu, která situaci vysvětlila úplně.
„Ona totiž tvrdí, že je to její pokoj. A že mám odejít já.“
Ukázalo se, že klientka si prostě spletla dveře a nastěhovala se do postele svého souseda.
Klientce jsme vysvětlili, že se jen spletla, doprovodili jsme ji do jejího pokoje a klientovi jsme samozřejmě převlékli postel.
A také jsme mu poradili, aby si pokoj raději zamykal.
Dnes je to historka, které se člověk s odstupem usměje. V té chvíli to ale nebylo veselé ani pro jednoho z nich.
Podobné situace nám ale připomínají, jak důležité je klientům pomáhat s orientací a jak někdy může být i tak jednoduchá věc, jako zamknout dveře, docela složitá.
V Domově Sulická se totiž každý den odehrávají malé příběhy, které by člověk někdy ani nevymyslel.
A jeden takový vám zase brzy povím.
Tyto příběhy se opravdu staly v Domově Sulická. Jen jména a některé detaily měním, aby zůstala zachována důstojnost našich klientů. Jinak je to život takový, jaký u nás každý den je. Někdy dojemný, někdy náročný a občas také docela šílený.
