Článek
A hlavně chybí jistota, že systém, který dnes nějak funguje, bude fungovat i za deset nebo patnáct let. Podle průzkumu APSS ČR z roku 2025 chybělo v českých sociálních službách při přepočtu na celý sektor 3 019 pracovníků. Nedostatek zaměstnanců hlásila více než polovina organizací. To už není drobná personální komplikace.
Problém není jen počet pracovníků
Představme si domov pro seniory. Máme budovu. Máme pokoje. Máme kuchyni. Máme vybavení. Máme registraci. Ale nemáme dost lidí.
Co se stane? Nemůžeme naplnit kapacitu. A pokud ji naplníme, začnou lidé pracovat přesčas. Začnou chybět směny. Roste tlak. Roste nemocnost. Roste fluktuace. A nakonec odcházejí další lidé. Personální krize se tak sama posiluje.
Sociální služby nejsou projekt na jeden rok
Tohle je jedna z věcí, která mi na současném systému vadí nejvíc. Sociální služby se nedají plánovat jako jednorázová investice. Silnice má životnost. Nemocnice má investiční plán. Energetika má dlouhodobé scénáře. U sociálních služeb ale stále často přemýšlíme v krátkých dotačních horizontech.
Přitom MPSV už dnes pracuje s Národní strategií rozvoje sociálních služeb na období 2026–2030. Ta mimo jiné reaguje na demografický vývoj a počítá s posilováním terénních a ambulantních forem péče.
To je správný základ. Ale strategie sama o sobě nestačí.Musí následovat peníze, lidé a konkrétní kapacity.
Kolik nás bude stát péče?
MPSV ve své aktuální predikci upozorňuje, že dlouhodobá péče tvoří většinu nákladů sociálních služeb – přibližně 83 %. Současně varuje před rizikem nedostatku kapacit, pracovníků i financí.
To znamená, že se musíme přestat bavit jen o tom, kolik stojí jedno lůžko.
Musíme vědět:
- kolik stojí hodina terénní péče,
- kolik stojí pobytová služba,
- kolik stojí pracovník,
- kolik stojí vzdělávání,
- kolik stojí odlehčení rodinného pečujícího,
- kolik stojí prevence,
- a také kolik stát stojí situace, kdy vhodná sociální služba chybí.
Protože neřešený problém se neztrácí. Jen se přesune jinam - do nemocnice, do rodiny, na úřad, na pracovní trh nebo do zdravotního systému.
Příspěvek na péči není kouzelná peněženka
Debata o zvyšování příspěvku na péči je důležitá. Ale sama o sobě nestačí. Příspěvek má umožnit člověku financovat potřebnou pomoc. Úřad práce aktuálně uvádí, že z něj lze hradit pomoc osoby blízké, asistenta sociální péče nebo registrovaného poskytovatele sociálních služeb. Jenže peníze samy o sobě službu nevytvoří.
Pokud v regionu není asistentka péče, která může přijít za seniorem domů, vyšší příspěvek mu nezajistí péči. Pokud není volné místo v domově, vyšší příspěvek nevytvoří nové místo.
Pokud nejsou pracovníci, nemáme koho zaplatit. přesně tady se podle mě česká debata často míjí s realitou.
Kdo to zaplatí?
To je nepříjemná otázka. Ale musíme ji položit. Stát? Kraje? Obce? Klienti? Pojišťovny? Rodiny? Nebo kombinace všech?
Neexistuje jednoduchá odpověď. Existuje ale jedno jednoduché pravidlo: Pokud chceme kvalitní službu, musíme být připraveni zaplatit její skutečnou cenu. A skutečná cena není jen nájem budovy, energie a jídlo. Největší položkou jsou lidé.
Sociální služby nejsou charita
Tohle je podle mě potřeba říct nahlas. Sociální služby nejsou laskavost, kterou stát poskytuje potřebným. Jsou součástí veřejné infrastruktury. Stejně jako školství, zdravotnictví, doprava.
A infrastruktura se neudržuje tím, že doufáme, že se najde dost dobrovolníků.Důstojná péče není luxus. Je to služba, kterou může jednoho dne potřebovat každý z nás.
