Článek
Proč mám dělat práci za pokladní? Oni jsou tam placené, já ne. Tak proč se otravovat se scanováním zboží a pracným a pořádně otravným hledáním pečiva a zeleniny. U pečiva jsou obvykla cedulky tak malé, že bez brýlí opravdu nepřečtu, jak se dané pečivo jmenuje. A pokud toho kupuji víc, tak si to stejně nemám šanci pamatovat. Přece kvůli tomu, aby si řetězce nahrabaly ještě víc peněz, nebudu psát seznam toho, co kupuji. Když se nestrefím, pokladna se rozbliká, jak vánoční stromek a musím čekat na notně otrávenou a nepříjemnou obsluhu, co na mě kouká, jak na největšího trotla, co nezvládne ani pokladnu. Děkuji, nikdy víc! Tohle nemám zapotřebí.
Nakonec zavedli samoobslužné pokladny i v nejmenovaném supermarketu nedaleko našeho domu. No bezva! Jedna pokladna je v provozu a jinak jen samoobslužné. Ani náhodou! To radši vystojím frontu. No to jsem se spletla!
U pokladen stála načuřená mladá holka, která rozdělovala, kam kdo půjde. Všimla jsem si staré paní s třesoucíma se rukama, kterou nekompromisně hnala na samoobslužné pokladny. Paní jí skoro s pláčem vysvětlovala, že to nezvládne, že na to nevídí. Slečinka jí ale arogantně odbyla, že to zvládnou ostatní, tak ona taky. A do fronty ke klasické pokladně jí ani nepustila. Samozřejmě pak musela k paní přijít, protože ta absolutně netušila, co má dělat. Slečna tak byla nucena jí pomoci, neopomněla jí ale častovat arogantními a urážlivými poznámkami. Paní byla ve stresu, že se celá klepala. Pak přitáhla pozornost ještě jednou, když chtěla platit hotovostí. „No to si snad děláte legraci,“ vyjela na ní dívčina. „Snad pípnete kartou, jako každý normální člověk. Tady se hotově platit nedá!“ Paní celá vystresovaná se jí snažila vysvětlit, že žádnou kartu nemá a ani neví, co to je. Víc už jsem nepostřehla, protože jsem se dál zabrala do vlastního nakupování. Představení skončilo. Prozatím.
Když jsem přišla k pokladnám, automaticky jsem se zařadila do fronty u klasické pokladny. A už u mě byla ta satorie a že mám jít na samoobslužnou. „Slečno, s dovolením půjdu, kam já chci. Nejsem tady na brigádě,“ odpověděla jsem. Ale slečinka se rozjela: „Tady určuji já, kam půjdete a u téhle pokladny vás tedy nikdo neobslouží. Vy půjdete na samoobslužnou a nebudeme o tom diskutovat!“ Začala jsem jí tedy ignorovat a stála jsem stále ve frontě, kde jsem chtěla já. Nemám v úmyslu se nechat zatáhnout do hádky. Slečna mě ale začala nevybíravě tahat z fronty, že to tedy ne. Ona přece řekla, že půjdu na samoobslužnou, tak tam také půjdu. To už jsem se ale naštvala. Vzala jsem košík, postavila jí ho k nohám se slovy: „Nakoupím si jinde, kde se chovají aspoň slušně.“ Odešla jsem a slyšela za sebou výkřiky, jako kdo to po mně má jako uklízet. Jedno vím jistě. Tady už mě nikdo neuvidí! Naštěstí to není jediný supermarket ve městě. A pokud tam bude pracovat tahle načuřená slečinka, asi jim moc zákazníků nezůstane
