Článek
Chtěla bych popsat příběh mojí známé Zdeny. Pracovala léta jako účetní a byla vcelku spokojená. Účetnictví sice nikdy nebylo její hobby, ale živilo jí vcelku slušně. Co čert ale nechtěl, firma restrukturalizovala a propustila část zaměstnanců. Vedení tedy usoudilo, že i účetních může být méně a Zdenu propustili. Mezi čtyřma očima ji vedoucí řekla, že ona je nejstarší, neživí žádné děti, tak tu práci vlastně tak nepotřebuje. Rána mezi oči! A teď v 57 hledat nanovo.
Co se dá dělat. Zdena se smířila s neodvratným a řekla si, že účetní se přece v dnešní době uživí vždycky. To ještě netušila, jak moc se mýlí. Sedla tedy doma k počítači a začala hledat na pracovních serverech. V prvních dvou měsících poslala na čtyřicet životopisů. Převážně na pozici účetní, ale zkoušela i jiné administrativní práce. Odpověď ale nepřišla ani jedna jediná. Ty firmy neměly ani tolik slušnosti, aby napsaly „nemáme zájem“. Zdena se ale nevzdala. Protože i ona čte různé články na internetu, zkusila se řídit radou neuvádět svůj věk a samozřejmě ani žádná data, ze kterých by šel snadno vypočítat. Uspěla na třetí pokus. Natěšená si zjistila všechny možné informace o dané firmě a vyrazila na pohovor. Personalistka ve věku kolem třicítky jí zpražila pohledem už při příchodu. A co myslíte, že byla úplně první otázka pohovoru? „Proč v životopisu neuvádíte věk? Je to přece běžná součást kvalitního CV.“ Zdena odpověděla něco ve smyslu, že přece pro práci účetní není věk podstatný, na což personalistka odvětila: „o tom ale rozhodujeme my, co je a co není důležité“. No nebudu napínat. Po nějaké době přišel e-mail „Je nám líto, ale na pozici jsme přijali zájemce, který lépe odpovídal naším požadavkům“.
Na životopis bez dat přišlo ještě několik odpovědí. Výsledek byl ale vždy stejný. Přijaly adepta, který odpovídal lépe požadavkům firmy. Jak vidět, ani účetní s praxí není žádné terno. Zdena uvažovala i o podnikání, což ale rychle zavrhla. Nikdy nedělala kompletní účetnictví (ve větších firmách dělá jedna účetní vždy jen část) a hlavně nemá žádné klienty a ani představu, kde je hledat. Tak se obrátila na úřad práce s žádostí o rekvalifikaci. „Tak si něco najděte na stránkách a dejte si k nám žádost“, byla odpověď úřednice. „No jo, ale potřebovala bych vědět, o jaké pozice je zájem, s čím bych pak měla šanci najít práci“, odvětila Zdena. Úřednice se na ni podívala s povzdechem „ve vašem věku je to už stejně jedno“.
Dopadlo to tak, že po půl roce marného hledání Zdena nastoupila do Kauflandu na doplňování zboží. Fyzicky náročná práce, mizerně placená, ale aspoň něco. Mezitím hledá dál, ale je to jak zkoušet prorazit hlavou zeď. Smůla je, že mizerný plat nejen podstatně snížil Zdeninu životní úroveň, kdy každý měsíc bojuje doslova o přežití, ale podstatně jí sníží i budoucí důchod. A takoví, jako někteří zdejší „nejmenovaní“, nad ní budou ohrnovat nos, že si měla najít lepší práci. Jo, ráda by. Jak to ale udělat, to už neporadí nikdo.
