Článek
3. Díl série Petrovy patálie
Jednoho srpnového odpoledne se Klára rozhodla, že je načase, aby se rodina trochu zkultivovala. Petr dlouho odolával, v duchu si představoval všechna ta nudná muzea, kde se nesmí mluvit ani dýchat, ale nakonec pod nátlakem kývnul.
Dohodli se na kompromisu: žádné pětihodinové opery, ale moderní galerie. Petr si naivně řekl, že hodinu civění na obrazy nějak zvládne a aspoň bude mít Klára radost, že má doma světáka.
Látková tortura v červených šatech
Nadešel den D. Klára ze skříně vytáhla krásné, zářivě červené šaty s hlubokým výstřihem, ve kterých vypadala neuvěřitelně elegantně. Petr se s hlasitým funěním nasoukal do svého jediného obleku, který vytáhl ze zadní části skříně.
„To škrtí, svědí a mám pocit, že se v tom nemůžu ani nadechnout,“ odvětil nespokojeně, zatímco zápasil s kravatou.
Jakmile však vstoupili do hlavní síně galerie, Petr zůstal nevěřícně stát. Jeho obličejem proletěla celá škála emocí: šok, upřímné pobavení, a nakonec hluboké otrávení. Moderní umění mu totiž naservírovalo věci, které by on osobně vyhodil do sběrného dvora.
Na stěně visel osamocený banán přilepený stříbrnou páskou.
Uprostřed místnosti ležely čtyři ojeté pneumatiky.
Na plátnech byly cákance barvy, jako by někdo zakopl s kyblíkem primalexu.
Tíha existence, nebo zanedbaná údržba?
Petr si s rukama za zády prohlížel hromadu pneumatik s popiskem „Každodenní rutina“.
„Teda Kláro,“ zašeptal dostatečně hlasitě, „tohle je fakt rutina. Tyhle gumy mají sjetý vzorek tak na milimetr. To není umění, to je zanedbaná údržba vozidla.“
V tu chvíli se k nim přitočil kurátor výstavy – muž se šálou uvázanou do tak složitého uzle, že by ho nerozvázal ani elitní skaut. Rozhodl se Petra zkulturnit.
„Vidím, že vás dílo oslovilo svou syrovou výpovědí,“ pronesl kurátor medovým hlasem. „Ty pneumatiky symbolizují nekonečný, únavný koloběh marnosti. Cítíte tu vnitřní tenzi, tu tíhu gumy?“
Petr se podíval na kurátora: „Tuhle tenzi, pane, cítím pokaždé, když mi v taxíku bouchne kolo na magistrále a já musím v dešti hledat hever. V tu chvíli to není o marnosti lidstva, ale o tom, že přijdu o pětistovku za rito.“
Pomíjivost sladkosti za cenu ojetiny
Kurátor je vedl k vrcholu expozice – onomu banánu na zdi. „Tohle,“ zašeptal s úctou, „je ‚Pomíjivost sladkosti‘. Aktuální cena tohoto díla je osm set tisíc korun.“
Petrovi málem praskly švy na saku. „Osm set tisíc? Za banán, co v samoobsluze stojí sedm korun kilo? Víte, co je s tou vaší pomíjivostí za problém? Že za tři dny tenhle vrchol umění začne smrdět a budou kolem něj létat mračna octomilek. Tomu neříkám umění, tomu říkám biologický hazard.“
„Pane, vy nechápete kontext! Ten banán je metafora pro spotřební společnost!“ rudnul kurátor.
Mise splněna?
„Metafora je fajn věc do školy,“ pokrčil rameny Petr a v ten moment mu v kapse zapípal mobil – nová objednávka. „Ale realita je taková, že mě venku čeká rito. A mimochodem,“ dodal a ukázal na abstraktní cákance, „tamhle v rohu vám ta barva ošklivě utekla až na lištu. Znám šikovného malíře pokojů, co vám to dá do pucu za tisícovku i s materiálem.“
Klára Petra doslova vystrkala ven dřív, než stačil zkritizovat i hasicí přístroj. Na čerstvém vzduchu si Petr s úlevou strhl kravatu.
„Tak co, Kláro, mise splněna? Jsem už dost zkulturněný? Nebo si mám jít koupit ananas a přilepit ho tátovi na kapotu taxíku, abych zvedl hodnotu toho starého auta na milion?“
