Článek
6. Díl série Petrovy patálie
Petrova dcerka onemocněla. Diagnóza byla jasná, ale cena za léčbu, která jí mohla vrátit zdraví, byla astronomická. Petrův plat taxikáře sotva pokryl nájem a jídlo. I když si přibral extra směny jako pomocná síla v místním fitness studiu, konto v bance rostlo zoufale pomalu.
„Tati, bude to dobré?“ ptala se ho z nemocničního lůžka. Petr jen přikývl, i když mu srdce pukalo.
Cestou z práce si všiml plakátu: „Pyramidový turnaj v boxu – Výhra 100 000 Kč“. Ta částka na něj svítila jako maják. Petr v životě nikoho neudeřil, box viděl jen v televizi, ale v tu chvíli se v něm něco zlomilo. Druhý den ráno už stál v tělocvičně.
„Ty chceš boxovat?“
„Ukaž mi postoj,“ uchechtl se trenér, starý chlap s nosem placatým jako knoflík.
Petr se snažil, ale bylo to marné. Nohy měl ztuhlé jako z betonu, nedokázal pořádně vytočit pas a při úderech mu lokty křečovitě odstávaly. Vypadal spíš jako větrný mlýn v bouři než jako sportovec.
„Hele, Petře, vykašli se na to,“ řekl mu trenér po týdnu upřímně. „Nejsi připravený a za ten měsíc do turnaje ani nebudeš. Ti kluci tě tam zabijou. Mají techniku, ty máš jen tuhý záda a strach v očích. Jdi domů, než přijdeš k úrazu.“
Jenže Petr ho neposlouchal. Každé ráno, dřív než sedl do taxíku, a každý večer po směně, mlátil do pytle, dokud mu klouby nekrvácely. Trénoval s takovou intenzitou, že se i ostatní boxeři přestali smát.
Viděli v něm muže, který už dávno nebojuje proti soupeři, ale proti osudu.
Den turnaje
V šatně se mu třásly ruce, ale v kapse žmoulal fotku své dcery. Když nastoupil do ringu, hala hučela. Proti němu stál první soupeř – mladý, rychlý a s úsměvem, který říkal: „Tohle bude snadná práce.“
Zazněl gong.
První rány byly drtivé. Petr inkasoval na bradu, na žebra, do spánku. Jeho ztuhlé nohy ho neposlouchaly, nedokázal uhýbat. Ale pokaždé, když už se mu podlamovala kolena, vzpomněl si na nemocniční chodbu. Ta bolest v ringu byla nic proti té, kterou cítil, když nemohl pomoci svému dítěti.
V druhém kole se stalo něco, co nikdo nečekal. Petr, ten „amatér s lokty u těla“, přestal ustupovat. Prostě tam stál a přijímal rány jako skála.
Poslední vteřiny
Soupeř se začal unavovat. Jeho rány slábly, zatímco Petrův pohled sílil. V posledních vteřinách zápasu Petr zavřel oči a vyslal jeden jediný úder. Nebyl technický, nebyl krásný, byla to jen čistá váha jeho zoufalství.
KŘUP.
Soupeř padl. Hala ztichla tak, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Petr tam stál, s jedním okem nateklým a roztrženým rtem, ale stál.
To byl jen začátek jeho cesty pyramidou. Ten večer Petr přestal být taxikářem. Stal se mužem, který boxoval pro život.
