Článek
Petr seděl ve svém taxíku před vlastním domem a v ruce žmoulal obálku s modrým pruhem. Na sedadle spolujezdce tentokrát neležel nákup pro rodinu, ale složka s chladným nadpisem: Návrh na vypořádání společného jmění manželů. Podíval se do zpětného zrcátka a neviděl v něm pasažéra, ale jen unaveného chlapa s kruhy pod očima a strništěm, které se za poslední dny změnilo v šedivý stín.
„Tak je to tady,“ vydechl do ticha kabiny.
Klára nechtěla moc. Chtěla jen, aby tam Petr skutečně byl. Vyčítala mu každou noční směnu, každý víkend, kdy místo na výletě s dětmi jen dospával šichtu v ložnici se zataženými závěsy. Petr dřel, aby splatil hypotéku na jejich vysněný dům, ale v té nekonečné honbě za penězi zapomněl v tom domě skutečně žít.
Ticho, které tluče do uší
Vystoupil z auta a vešel do obýváku. Bylo tam ticho, které ho tlouklo do uší. Klára seděla u stolu, před sebou dvě skleničky vína, které tam vypadaly jako dva náhrobní kameny.
„Petře, musíme to podepsat,“ řekla tiše, bez hněvu, jen s hlubokým smutkem. „Natahování to jenom zhoršuje. Děti jsou u mámy, aby u toho nebyly.“
Petr si přisedl. Pero mu v ruce připadalo těžší než hever v kufru auta.
„Kláro, vážně to nejde jinak? Uberu směny, prodám auto, najdu si něco od osmi do čtyř…“
„Pozdě,“ přerušila ho a v očích se jí zaleskly slzy. „Už jsi to auto slíbil prodat pětkrát. Jsi taxikář, Petře. To není tvoje práce, to je tvoje diagnóza. Miluješ to město v noci víc než klidnou večeři u nás v kuchyni.“
Ironie osudu
Petr sklonil hlavu k papírům.
Dům: připadne manželce.
Petr: dostane finanční vyrovnání a své auto.
Ironie ho bodla u srdce. Zůstane mu přesně to, kvůli čemu o rodinu přišel. Plechová krabice na čtyřech kolech, která mu teď bude domovem i pracovištěm. Podepsal to rychle, než by mu ruka úplně zkameněla.
Vzal si jen jednu tašku s věcmi a klíčky od taxíku. Když vyšel ven, město se zrovna rozsvěcelo do neonových barev. Pro všechny ostatní začínal večer plný zábavy, pro Petra začínala nejtěžší směna jeho života.
Ulice Naděje 14
Sedl si za volant, zapnul terminál a do ticha auta se ozvalo pípnutí objednávky:
Cíl: Hlavní nádraží.
První pasažér té noci si sedl dozadu a začal nadšeně vyprávět do telefonu o tom, jak se právě zasnoubil. Petr ho poslouchal a v duchu si říkal, že by mu měl možná poradit, aby nikdy nezačal jezdit s taxíkem. Ale místo toho jen mechanicky odpověděl:
„Gratuluju, pane. Kam to bude?“
Dojel k nádraží, pasažér mu nechal dýško a zmizel v davu. Petr tam chvíli jen tak stál s nastartovaným motorem. Vytáhl z kapsy snubní prsten a položil ho do přihrádky mezi účtenky od benzínu a drobné mince.
„Tak jsme zbyli jen my dva,“ poklepal na palubní desku. „Ty a já.“
Dno u řeky
Zbytek noci odjezdil jako robot. Žádné emoce, jen prázdné ulice. Když se ráno město probouzelo, Petr zajel na odstavné parkoviště u řeky a sklopil sedadlo. Věděl, že tohle je dno.
Ale někde hluboko v duši cítil, že tohle není konec. Zatímco usínal za zvuku projíždějících vlaků, zdálo se mu o štěkotu. Nebyl to varovný zvuk, ale radostné vítání, které slibovalo, že i rozbitý život se dá občas slepit dohady, když se objeví ten správný parťák se čtyřma nohama.
