Článek
Petr s Klárou si mysleli, že vyhráli v loterii. Našli dům v tiché, klidné čtvrti, s velkou zahradou a cenou, která byla až podezřele nízká. Při stěhování, když vynášeli krabice do patra, se Petr náhle zastavil uprostřed schodů.
„Slyšelas to?“ zeptal se a svíral krabici s nádobím tak pevně, až karton praskal.
Klára se narovnala a otřela si prach z čela. „Co jako? Je tu ticho, že bys slyšel padnout špendlík. To je na tomhle domě to nejlepší, Petře.“
„No právě. To ticho,“ zamumlal Petr a neklidně těkal očima po prázdné chodbě. „Před chvílí jsem měl pocit, že někdo v patře kýchl. Přesně tak, jak kýcháš ty, když tě dráždí prach.“
Klára se jen zasmála a mávla rukou. „Jsme tu sami. Možná se ti jen vrací tvoje vlastní ozvěna z chodby.“
Jenže se pletla. Nebyla to ozvěna téhle vteřiny.
Zvuk tříštícího se skla
Všechno se změnilo o tři dny později. Seděli v kuchyni a pili kávu, když se z chodby ozval zvuk, který tam nepatřil. Nebyl to náhodný šramot starého dřeva. Byl to zvuk tříštícího se skla následovaný dívčím smíchem – mladým, bezstarostným a děsivě blízkým.
„To bylo v obýváku,“ vydechla Klára a hrnek jí v ruce zakolísal.
Běželi tam, ale našli jen naprostý klid zalitý odpoledním sluncem. Na podlaze nebylo jediné smítko, natož střepy. Petr se však podíval na staré noviny, které našel pod podlahou při rekonstrukci, a v hlavě mu sepnulo.
„Před pěti lety… Soused říkal, že přesně před pěti lety se sem nastěhoval ten mladý pár, co pak tak náhle zmizel.“
V tu chvíli se z prázdného rohu místnosti ozval šepot. Ten samý dívčí hlas, ale tentokrát v něm mrazilo: „Miláčku, myslíš, že nás tady někdy najdou?“
Krvavá historie pod novou dlažbou
Petrovi to nedalo. Následující den strávil v knihovně a vyptáváním u sousedů. To, co zjistil, bylo šokující. Před pěti lety se v tom domě mladý manželský pár pohádal natolik, že se navzájem zavraždili. Muž zastřelil ženu ve chvíli, kdy ho ona bodala kuchyňským nožem.
Vrátil se domů bledý jako stěna. Třesoucí se rukou položil na stůl fotokopii starých novin s černobílou fotkou jejich domu obehnaného policejní páskou. „Zabili se navzájem, Kláro. V kuchyni. Přímo tam, kde teď stojíš.“
Klára se podívala na novou dlažbu pod svýma nohama. „To je pět let, Petře. Jsou to jen zvuky. Energie. Musíme to ignorovat…“
Nedopověděla. Z patra se ozval těžký dupot a rána, jako když někdo vší silou vykopne dveře.
„Hnusná lhářko!“ zařval mužský hlas. Byl tak silný, jako by ten člověk stál přímo za nimi. To už nebyl šepot, byla to surová nenávist. S blížícím se výročím tragédie byly zvuky hlasitější a reálnější.
Dům potřebuje nové herce
„Musíme odejít,“ zašeptala Klára.
„Ne,“ zastavil ji Petr a upřel oči do prázdna. „Slyšíš to? Teď neběží on za ní. Teď běží ona za ním.“
V kuchyni to kovově skříplo – zvuk vytahovaného nože z bloku. A pak se dívčí pláč změnil v hysterický vřískot: „Já tě nenechám odejít! Nikdy!“
Vzduch v domě ztěžkl. Pach novoty přebil smrad střelného prachu a železitá vůně krve. Scéna se začala zhmotňovat v čase a dům se rozhodl, že potřebuje nové herce. Kláře i Petrovi se náhle změnily výrazy v obličeji.
Klára, jako v transu, pomalu natáhla ruku a sevřela rukojeť kuchyňského nože. V jejích očích se zaleskla cizí, pět let stará vražedná touha. V tu vteřinu Petr prozřel. Šok mu vrátil vědomí. Chytil Kláru za rameno a vší silou ji začal tahat z domu ven. Klára se bránila, ale Petr nepovolil, dokud nebyli na trávníku před domem.
Venku si Petr zhluboka oddechl. „Uf… to bylo o fous.“
Klára se pomalu zpamatovávala z transu a nůž jí vypadl z ruky do trávy. „Petře… ten dům je prokletý.“
Petr se podíval na jejich „vysněný“ domov a hořce přikývl. „Ano. Už konečně chápu, proč byl za tak dobrou cenu.“
