Článek
4. Díl série Petrovy patálie
Klára, která u televize běžně neplakala, byla z pořadu naprosto unesená. Petr tušil zradu už ve chvíli, kdy ho Klára začala sledovat s neobvyklým leskem v očích.
„Petře, vybrali nás!“
Vyhrkla jednoho dne, když odložila telefon. Petr v tu ránu zapomněl i jak se drží volant. Jakožto muž, jehož největším kulinářským úspěchem byly špagety, které se daly krájet pilkou na železo, okamžitě nasadil obrannou taktiku.
Odvolával se na vyhřezlou ploténku, neodkladnou generálku převodovky u taxíku, a dokonce i na náhlou alergii na nerezové nádobí. Nic nepomohlo. Klářino odhodlání mělo sílu ledoborce.
Trénink pod palbou Generála
Aby Petr v národním vysílání nevypadal jako úplné poleno, rozhodl se pro tajný trénink. V e-shopu si objednal motivační audioknihu „Vaříme s armádou“. Následující večery tak trávil v kuchyni se sluchátky na uších, zatímco na něj z digitálního světa řval hlas brutálního Generála:
„CIBULI KRÁJÍME RYCHLEJI, VOJÁKU! PŘI TVÉ LENOSTI NÁM UMŘE CELÁ ROTA HLADEM! TO NENÍ NOŽÍK, TO JE TVOJE ČEST!“
Petr pod palbou rozkazů zběsile sekal zeleninu, pot mu stékal do očí a u plotny stál v takovém pozoru, že ho málem chytla křeč do lýtek. Když sluchátka zaječela: „SŮL PATŘÍ DO POLÉVKY, NE NA ZEM!“, Petr okamžitě zasalutoval vařečkou a srazil paty tak prudce, až vyplašil sousedy o patro níž.
Den D: Studio, světla a šok
Nastal den D. Nablýskané studio, ostrá světla a vůně nervozity. Petr ale zůstal stát jako opařený, když spatřil hlavního porotce. Byl to ten samý muž z obalu jeho audioknihy – Generál v rondonu, s obličejem připomínajícím vyschlou vojenskou botu.
Klára sebevědomě ohlásila rodinný recept na sekanou a bitva začala. Petr kmital s vervou elitního komanda. Jenže pak přišla katastrofa. Kláře sklouzl nůž, řízla se a produkce ji okamžitě odvedla k ošetření. Petr osaměl.
Sabotáž v přímém přenosu
V naprosté panice začal Petr do mísy házet všechno, co mu přišlo pod ruku. Strategické uvažování se vypnulo.
Sůl si popletl s krystalovým cukrem.
Pepř zaměnil za kardamom.
V záchvatu zoufalství vyklopil do masa i skořici, protože „byla v hnědé skleničce jako kmín“.
Při finálním hodnocení nastalo hrobové ticho. Generál přistoupil k talíři, který vypadal spíš jako kus ohořelé pneumatiky. Nabral si sousto, přežvýkl ho a jeho obličej okamžitě nabral barvu shnilého lilku.
„Fuj! Nic tak odporného jsem v životě nejedl! To je sabotáž, vojáku! To je útok na biologickou bezpečnost této země!“ zařval na celé studio.
Poslední slovo
Petr, zbrocený potem a se zástěrou nakřivo, se na něj unaveně podíval. Už neměl co ztratit. Otřel si čelo a s ledovým klidem odsekl:
„No jo, pane Generále, v té vaší audioknize jste totiž nejspíš přeskočil kapitolu o dochucování. Tam jste jenom řval, ať to dělám rychle! Tak tady to máte – je to bleskově uvařený hnus. Přesně podle vašich rozkazů!“
Štáb v režii zatajil dech. Petr se sbalil a odešel ze studia dřív, než stačili vyhlásit vítěze. Věděl jedno – v televizi už ho nikdo nikdy neuvidí, ale ta sekaná mu chutnala víc než všechna ta sláva. Protože byla jeho.
A pekelně sladká.
