Článek
5.díl série Petrovy patálie
Sobotní noc v centru města připomínala rozbouřené moře. Petr kličkoval mezi davy rozjařených lidí a jeho taxík byl jako malý ostrov klidu v tom chaosu.
Když zastavil před klubem „U Zlatého hřebu“, na zadní sedadlo se doslova zřítil muž. Byl cítit drahým koňakem a laciným smutkem.
Petr, zvyklý na opilce, automaticky sáhl k taxametru. Cvak – tarif 3. Pár stovek navíc od bohatého nešťastníka mu zaplatí zítřejší oběd pro celou rodinu, říkal si v duchu.
„Jmenuju se Hugo,“ vydechl muž do ticha vozu a hlavu si opřel o studené sklo okýnka. „Moje žena… my se rozvádíme. Po patnácti letech. Šel jsem se dneska zničit, abych na to nemusel myslet.“
Zvláštní pouto
Petr ztuhl. Pohled do zpětného zrcátka mu odhalil zlomeného chlapa, kterému se v očích leskly slzy. Najednou mu těch pár korun navíc připadalo jako špinavé peníze. Cítil se jako sup, co hoduje na cizím neštěstí. S povzdechem a tichým cvaknutím přepnul taxametr zpět na základní sazbu.
„To mě mrzí, pane Hugo,“ řekl Petr upřímně. „Život je někdy pěknej prevít.“
Cesta k luxusní vilové čtvrti proběhla v tichém sdílení osudu. Když zastavili, Petr se podíval na displej: „Bude to tři sta korun.“
Hugo vytáhl z peněženky pětistovku, nechal ji na sedadle a jen hlesl: „Nechte si to, příteli. Jste první člověk, kterej na mě dneska neštěkal.“ Pak se nejistým krokem vydal k brance své vily.
Ranní šok
Druhý den ráno Petra probudilo slunce a vůně kávy, kterou vařila jeho žena Klára. Když šel vyklidit auto, našel v mezeře mezi sedadly koženou peněženku.
„Sakra, Hugo,“ zamumlal si pro sebe. Nechtěl ty doklady nechat na policii, chtěl je vrátit osobně. Cítil k tomu chlapovi zvláštní pouto.
Jenže když dorazil k vile, polil ho mrazivý pot. Ulice byla přehrazená páskou, všude modré majáky a pět policejních aut.
„Tady neprojedete, pane,“ zastavil ho rázně policista v uniformě.
„Vezl jsem sem včera majitele, nechal si u mě peněženku,“ vyhrkl Petr a podal policistovi kůži, která ještě trochu páchla tím koňakem.
Výslech a pravda
Následující hodiny byly jako zlý sen. Výslechová místnost na kriminálce byla těsná, zářivka nad hlavou nepříjemně bzučela a káva z automatu chutnala jako rozpuštěný asfalt smíchaný s pískem.
„Pan Hugo Novák byl nalezen dnes ráno v ložnici s proříznutým hrdlem,“ řekl vyšetřovatel a studeně se na Petra zadíval. „Zemřel někdy kolem třetí ráno. Vy jste poslední, kdo ho viděl živého, Petře. Co nám k tomu řeknete?“
Petrovi se rozklepaly ruce tak, že musel schovat dlaně pod stůl. Popsal každou vteřinu jízdy, každé Hugovo slovo. Když ho po nekonečných hodinách pustili, na chodbě se potkal s elegantní dámou v černém. Byla to paní Nováková. Přes tmavé brýle jí nebylo vidět do očí, ale Petr cítil, jak z ní sálá chlad.
Pravda vyšla najevo až o měsíc později z večerních zpráv. Paní Nováková nechtěla jen rozvod, chtěla všechno – vilu, pojistky i tučné konto. A nebyla v tom sama. Jejím komplicem a milencem byl jejich soused, pan Kramár.
Mysleli si, že jsou geniální, ale Hugova peněženka, kterou Petr odevzdal, obsahovala i malou účtenku z klenotnictví za prsten, který policie našla v sejfu pana Kramára. Místo společné budoucnosti v luxusu teď oba milence čekalo dvacet let v cele o rozměrech dva krát tři metry.
Petr se od té doby na svůj taxametr dívá úplně jinak. Ví, že každá jízda může být něčí poslední.
