Článek
2. Díl série Petrovy patálie
V městské knihovně bývalo obvykle takové ticho, že byste slyšeli i dopadnutí prachu na staré lexikony. Toho dne se však ticho rozplynulo v momentě, kdy Petr spatřil novou posilu za pultem.
Byla malá, měla havraní vlasy a brýle, které jí dodávaly vzhled sexy intelektuálky. Petrovi se okamžitě rozbušilo srdce tak hlasitě, že se bál, aby ho nevykázali za rušení klidu.
S kapičkami potu na čele a s knížkou o opravě motorů v ruce se odhodlal. „Ahoj, já jsem Petr,“ vypravil ze sebe hlasem, který byl o oktávu vyšší než obvykle. Klára se usmála a v tu chvíli byl Petr ztracen.
Po půl hodině flirtování, které zahrnovalo Petrovu historku o tom, jak si jednou přivřel kravatu do skartovačky, měli domluvené rande: sobotní výšlap na zříceninu Mementowolf s piknikem při západu slunce.
Sobota vypadala jako z reklamy na štěstí. Obloha se barvila do sytě oranžové a purpurové, když si na dece před hradbami připíjeli vínem z plastových kelímků. „Na nás,“ pronesl Petr a snažil se vypadat jako hrdina z románu.
Klára mu s úsměvem položila hlavu na rameno. „Je to tu nádherné, Petře. Takové… klidné.“ Klid však trval přesně do momentu, než se do údolí snesl šerý soumrak. Rozhodli se prozkoumat vnitřek ruin, ale romantika se vypařila rychleji než víno z kelímku.
Na horním ochozu hradeb se v šeru rýsovaly tři nízké, svalnaté siluety. Šest žlutých očí se upíralo přímo na ně. Vlci. Kláře vyprchaly jiskry z očí a nahradil je čistý děs.
Petr, vědom si, že jeho jediná zbraň je vývrtka a turistická hůl, ucítil vlnu adrenalinu. „Zůstaň za mnou,“ zavelel. V zoufalém pokusu o záchranu popadl kus ztrouchnivělého klacku a hodil ho daleko do tmy.
„Aport!“ zařval z plných plic.
Šelmy na vteřinu zaváhaly, zmatené tímto sebevražedným gestem. Petr nečekal. Popadl Kláru za ruku a vběhli do nejbližších dubových dveří v podzemí věže. Petr dveře zabouchl s takovou ranou, až ze stropu opadala omítka, a pro jistotu je zapáčil svou hliníkovou turistickou holí.
V šeru podzemí, které osvětloval jen skomírající displej mobilu, se Petr cítil jako v pasti. Pak si ale všiml, že v jedné zdi jsou uvolněné kameny. „Tudy se prokoušeme,“ řekl a jako správný ochranář začal rváti kameny ven.
Prsty ho pálily, nehty měl plné hlíny, ale po chvíli vytvořil otvor, kterým profukoval čerstvý vzduch. „Běž první,“ pobídl Kláru. Jako správný gentleman jí dával přednost, ale pudy mu nedaly, aby se při tom protahování nenápadně nepodíval na její zadní partie v upnutých džínách.
No co, pomyslel si, možná jsou to moje poslední vteřiny na světě.
Skutáleli se po strmé, křovinaté zadní straně kopce až k autu. Byli udýchaní, špinaví od sazí a hlíny, Petr měl roztrženou košili a Klára hlínu ve vlasech. Když se na ni Petr podíval a viděl, jak se jí klepou ruce, pokusil se odlehčit situaci: „Příště jdeme radši do kina. Tam jsou příšery aspoň jenom na plátně.“
Klára se na něj podívala, pak na své roztrhané silonky a nakonec se rozesmála tak upřímně, až se rozplakala.
Tento příběh pak o mnoho let později vyprávěla jejich dětem jako rodinnou legendu o tom, jak tatínek „přepral“ vlčí smečku klackem. Dnes, po pěti letech šťastného manželství, na to rande u vlků vzpomínají jako na moment, kdy zjistili, že spolu přežijí úplně všechno.
