Článek
Srpnové slunce se opíralo do kopců nad Starým Plzencem, když Petr s rodinou zaparkoval pod hradištěm Hůrka. Klára byla nadšená z vidiny „pořádného výšlapu na čerstvém vzduchu“ a děti se předháněly, kdo bude nahoře dřív. Petr si upravil kšiltovku a s mírným funěním vyrazil za nimi.
Cesta se klikatila mezi stromy a lemovaly ji naučné tabule, které Petr svědomitě studoval, i když jeho komentáře měly k úctě k historii daleko.
„Aha, tak tady stály mohutné hradby s palisádami,“ četl Petr nahlas a pak se rozhlédl po prázdném travnatém valu. „No, tak už tu nic není. Jenom kopřivy a pár šutrů.“
O kus dál u informačního panelu o zaniklých kostelech jen pokrčil rameny: „Aha, tady byl kostel svatého Vavřince. Škoda, že už tu taky nic není. Mohli tu nechat aspoň lavičku.“
Rodinná idyla u tisícileté rotundy
Navzdory Petrovu praktickému pohledu na „neviditelné“ památky se mu v hloubi duše ten klid líbil. Daleko od provozu taxíku a městského shonu se s Klárou a dětmi konečně zase smáli. Petr měl pocit, že se po dlouhé době jako rodina skutečně propojují.
Když konečně vystoupali k rotundě svatého Petra a Pavla, humor Petra na okamžik přešel. Ta stavba tam nestála, ona tam trůnila.
Masivní kamenné zdivo.
Malá, tajemná okénka.
Neuvěřitelná aura 10. století.
„Tohle už je aspoň něco, co vidím,“ zamumlal uznale. Kousek od rotundy rozložili deku. Vytáhli řízky, domácí buchty a nakrájenou zeleninu. Petr seděl s plastovou vidličkou v jedné ruce a kouskem okurky v druhé, opíral se o starý dub a cítil se naprosto spokojeně.
Skok do roku 976
„Půjdu se podívat, jestli je otevřeno,“ řekl Petr po jídle a líně se zvedl. Přistoupil k těžkým dubovým dveřím a vzal za železné madlo. Dveře s hlubokým zavrzáním povolily. Petr vstoupil do chladného interiéru, kde voněl prach a staletí.
V tu vteřinu ho zasáhl šok.
Ticho rotundy vystřídal ohlušující řev, ržání koní a řinkot železa o železo. Petr nestál v kapli, ale na dřevěném ochozu palisády. Přímo před ním seděl na mohutném hřebci muž, ze kterého sálala autorita a děs.
Kníže Boleslav II. se prudce otočil k Petrovi. V očích měl šílenství bitvy.
„Kdo jsi, ty přízraku v barvách duhy?!“ zařval kníže a ukázal na Petrovo tričko s nápisem Nejlepší táta na světě. „Přicházíš jako posel nebes, nebo jsi špeh toho německého psa Oty?!“
Taktická rada pro knížete
Petr, stále svírající modrou plastovou vidličku, se podíval dolů pod hradby. Tisíce mužů v brněních císaře Oty II. se právě pokoušely přebrodit řeku Úslavu.
„Já… já jsem Petr,“ vykoktal. „A nejsem špeh. Jen vím, jak to dopadne! Četl jsem to na té tabuli u cesty!“
Boleslav II. tasil meč: „Mluv, nebo tě shodím dolů k vlkům!“
„Pane kníže,“ vykřikl Petr v náhlém záblesku paměti, „nepouštějte je k hlavní bráně! Pošlete jízdu k brodu u kostela svatého Kříže! Vpadněte jim do zad, jakmile budou v půlce řeky! Ota II. ustoupí, je to historicky dané!“
Jen prázdno, nebo něco víc?
Kníže na něj vteřinu hleděl, pak plivl do prachu a zařval povel na své bubeníky. Petr cítil, jak se hradby otřásají pod dusotem těžkých koní. Prach mu vlétl do očí, všechno zrudlo a…
„Tati? Haló, tati!“
Petr zamrkal. Stál u dveří rotundy, ruku stále na madle. Svět byl zase tichý. Klára na něj s úsměvem koukala od deky. „Tys tam u těch dveří úplně zkameněl. Je tam něco vidět?“
Petr se zhluboka nadechl a otřel si pot z čela. „No… v podstatě tam není nic. Jen prázdno,“ zalhal s podivným úšklebkem.
Když se pak vraceli k autu, Petr šel schválně poslední. Sáhl do kapsy pro mobil, ale místo něj nahmatal něco tvrdého a studeného. Vytáhl malý, zčernalý stříbrný denár s vyraženým profilem přísného muže.
Zastavil se u první informační tabule a už neříkal, že tu nic není. Věděl, že historie tu neustále dýchá pod povrchem – a občas si vybere zrovna taxikáře s plastovou vidličkou, aby jí trochu pomohl.
