Článek
7. Díl série Petrovy patálie
U stolu v rohu restaurace se vznášel oblak dýmu a ticha. Petr, zvyklý na nekonečné směny za volantem taxíku, si hlasitě odfuněl a podíval se na Tomáše.
„Jak já ti závidím, Tome,“ prohodil Petr hořce. „Nemusíš vstávat ve čtyři ráno, nemusíš snášet ožraly, co ti pozvrací sedačky. Máš svoji svobodu, šéfuješ si sám a buduješ si něco vlastního.“
Tomáš, majitel kožedělné firmy, se unaveně pousmál. „Buduju, to ano. Ale s tou svobodou se šeredně pleteš, kamaráde. Jsou dny, kdy se domů ani nedostanu a spím na zemi v kanceláři, jen abych stihl termíny.“
Šílená sázka
Slovo dalo slovo, a protože oba byli ve slepé uličce stereotypu, padla sázka: na týden si prohodí životy.
V pondělí ráno Petr naklusal do kanceláře. První hodinu byl vysmátý, srkal výběrovou kávu a klábosil s asistentkou. Pak ale zasedl za masivní dubový stůl. Na monitoru svítil vzkaz: „Tohle musí být dnes hotové. Jinak přijdeme o zakázku pro Italy.“
Petr vyvalil oči. Před ním ležely stohy lejster, tabulky s maržemi, exportní grafy a právní kličky, které mu připadaly jako rozsypaný čaj.
„Doprčic,“ vydechl, „tady nad tím budu sedět do noci.“ Jak řekl, tak se i stalo. Domů se vracel s hlavou nafouklou jako pátrací balon, neschopný vypnout mozek.
Svoboda za volantem?
Na druhé straně města Tomáš bojoval s budíkem. První dva dny byl naprosto zničený; vstávání ve čtyři ráno pro něj bylo jako fyzický trest. Ale třetí den se něco zlomilo.
Když v jednu odpoledne zaparkoval taxík, odevzdal tržbu a zamkl auto, uvědomil si šokující věc: má volno. Žádné maily, žádné reklamace, žádné starosti o to, jestli přijde kůže z Toskánska včas. Celé odpoledne mohl jen tak sedět v parku nebo jít s dětmi na zmrzlinu.
Den zúčtování
Nadešel den D. Znovu se sešli v té samé restauraci. Petr vypadal, jako by zestárl o pět let.
„Sakra, Tomáši, to není normální!“ vyhrkl Petr frustrovaně. „Od sedmi rána do dvou do noci. Byly dny, kdy jsem tam fakt spal. Každý papír, co jsem podepsal, mi připadal jako rozsudek.“
Tomáš, vypadající nečekaně svěže, jen pokývl. „Vysvětloval jsem ti to. Není to růžové. Jedinou výhodou jsou peníze, ale ten tlak na pozadí nikdy nekončí. Zakázky si musíš urvat sám, nikdo ti je nedá.“
Petr si povzdechl a podíval se na své ruce, které ho po týdnu za volantem dřív tak bolely.
„Zato já,“ pokračoval Tomáš s úsměvem, „jsem tolik volnosti nezažil roky. Odpracoval jsem si svých osm hodin a pak byl klid. Úplné ticho v hlavě.“
Dlouho ještě seděli nad prázdnými sklenicemi a oba dospěli ke stejnému názoru: Obě strany mince mají svá pozitiva i negativa. Petr se vrátil k taxíku s nově nalezeným vděkem za svůj volný čas a Tomáš se vrátil do kanceláře s vědomím, že za své peníze platí tu nejdražší daň – vlastní klid.
