Článek
1. Díl série Petrovy patálie
Petr seděl v čekárně na nejdůležitější pracovní pohovor svého života. Každých pár vteřin sklopil zrak k podlaze a zase zpátky ke dveřím. Nervozita v něm pracovala na plné obrátky – dlaně se mu potily a v hlavě mu jako nekonečný film běžely myšlenky na to, jak moc by mu tahle práce změnila svět. Konečně by mohl víc dopřát svým rodičům, vzít přítelkyni na pořádnou dovolenou a konečně si i něco odložit stranou.
Klimatizace v místnosti bzučela jako dotěrný hmyz a ticho přerušovalo jen šustění papírů ostatních uchazečů. Vtom se dveře kanceláře otevřely a manažer pokynul dalšímu z řady. Dovnitř sebejistě nakráčel Tomáš.
Petr cítil, jak se mu ruce rozklepaly ještě víc. „Ten chlap vypadá jako profík,“ pomyslel si hořce, „ten mi to místo vyfoukne před nosem.“
Jenže vteřinu poté, co zapadly dveře, se z kanceláře začaly ozývat podivné zvuky. Nejdřív tlumené rány, pak hlasitý křik a nakonec řinčení skla. Petr ztuhl. Vypadalo to, že se tam odehrává nelítostný boj.
V kanceláři si přitom naproti manažerovi v klidu seděl Tomáš. Od mala to byl velký šprýmař a srandista, který nezkazil žádnou legraci. Před budovou náhodou zaslechl Petrův zoufalý telefonát s přítelkyní a rozhodl se, že tomu neznámému klukovi prostě pomůže. Jakmile si sedl, spustil divadlo: začal hlasitě ječet, shodil ze stolu kávovar a pro maximální dramatičnost se s hlasitým žuchnutím svalil na stěnu.
Jeho plán zafungoval dokonale. Ostatní uchazeči v čekárně zbledli, popadli své tašky a v panice se vytratili k výtahům. Nikdo nechtěl pracovat pro šéfa, u kterého se zřejmě hází nábytkem.
V čekárně zůstal jen Petr. Srdce mu bušilo až v krku, ale nohy ho odmítaly poslechnout a utéct.
Po pár minutách se hluk uklidnil. Dveře se otevřely a ven se vypotácel Tomáš, který si s potlačeným úsměvem upravoval sako. Hned za ním vykoukl manažer, vypadající trochu otřeseně. Když zjistil, že jediný, kdo v čekárně vytrval, je Petr, překvapeně zamrkal.
Ukázal na něj prstem a vydechl: „Vy… vy jste neutekl. Takovou odolnost a klid v krizových situacích přesně potřebujeme. Jste přijat. Nastupujete zítra!“
Petr byl v takovém šoku, že se nezmohl ani na slovo. Celý šťastný se vypotácel z budovy, kde na něj za rohem čekal Tomáš. Petr ho okamžitě poznal. Bez váhání k němu přistoupil a jako projev obrovského vděku ho pozval na to největší pivo, které v okolí čepují.
