Článek
Lhát je špatné.
Krást je špatné.
Zabíjet je špatné.
Lhát se nemá.
Krást se nemá.
Vraždit se nemá.
Nelhat.
Nekrást.
Nezabíjet.
Tři slova, jejichž význam chápe snad každé malé dítě. Jedno z prvních přísloví, které jsem si v dětství zapamatoval, bylo „Kdo lže, ten krade a může i zabít“. Věřím, že mnozí z Vás to měli podobně.
Kdy a díky čemu potom nastane ten zlom, že si lidé přestanou pamatovat, že když je něco horké, tak to pálí? Že znovu a znovu věří těm samým lhářům, že tentokrát již budou mluvit pravdu a dělat to, co před volbami slibovali?
Lžete si doma navzájem? Učíte své děti, že kdo nekrade, okrádá rodinu? Byli jste vychovávání v prostředí, kde standardní řešení problému spočívá v něčí fyzické likvidaci?
Jestliže jsou vaše odpovědi ne, tak potom nechápu, proč takové jednání akceptujete od těch, kterým dáváte možnost rozhodovat o chodu a budoucnosti tohoto státu. Navíc s představou nějakých lepších a zářných zítřků.
O tom chci psát. O akceptaci lží a lhaní, které v této společnosti dosáhlo rozměrů v listopadu a prosinci 1989 naprosto nepředstavitelných. O věcech, jež jsou tohoto stavu projevem a výsledkem.
Příjemný Nový rok.
